Tuláci

5. Kapitola

Lilly

Nad hlavou nám krákaly vrány. Docela mě to štvalo. Znervózňovalo mě, jak si nás prohlížely svýma korálkovýma očima, zatímco kroužily po azurové obloze. Zároveň jsem jim ale strašně záviděla. Musí to být úžasné, svobodně si létat vzduchem a nemuset se o nic starat. A jen si představte, kam až se můžete dostat, jaká dobrodružství můžete zažít, jaká tajemství objevit! Nemusíte trčet tady s tlapkami pevně přitisknutými k tvrdé zemi...

„Lilly!" zavolal na mě Rex „Mluvím na tebe!"

„Co?" tohle bylo jediné, na co jsem se zmohla. Rex se jenom zamračil.

„Tak já ti tady něco důležitého vykládám a ty mě normálně ignoruješ! Víš jak je to neslušný?!"

„P-promiň." Rex vypadal docela ublíženě. Asi mi říkal něco důležitého, třeba zase nějakou blbost o těch jeho divokých psech. Neberte to nějak špatně, já proti tomu nic nemám, jinak bych se je nevydala logicky „hledat" s ním. Když mi o tom říkal poprvé, přišlo mi to takové... roztomilé. To, jak je skálopevně odhodlaný je najít. Ale co si budeme povídat, je to blbost. A to taková blbost, že jsem se musela přidat.

Co je na tom ale špatného? Vždyť je to sranda, poslouchat ty jeho proslovy, snažit se udržet vážnou tvář a vášnivě přikyvovat. Jen musím dávat pozor, aby něco nepoznal. Nechci mu ublížit. Jo, takhle to dopadá, když toulavý pes jako já, nemá co jiného na práci.

„O čem jsi to mluvil?" zeptala jsem se.

„To je jedno." Řekl naštvaně. Já ale věděla, že to jedno není a že my to tak jako tak stejně nacpe.

„Jo..."

„No, prostě jsem mluvil o tom, jak ti divocí loví. Představ si, že oni spolu normálně spolupracují!" prohlásil nadšeně. Zdálo se, že se docela rád poslouchá.

„To dělají někteří tuláci taky." Podotkla jsem. „taky se spojují do smeček a pomáhají si."

„No, jasně. Ale divocí to prostě dělají líp."

Podle toho, co se mi zatím podařilo z Rexe vytáhnout (ne, že by se mi sám nepochlubil) jsem zjistila, že žil zatím celý život jako pokoják. Prý dělal něco jako policejního psa – nemám vůbec tušení, co to je nebo co to obnáší. A to, i když mi to vysvětloval. Nejsem zrovna dvakrát chápavá...

Každopádně to znamená, že jaksi neví vůbec nic o životě na ulici. O to vtipnější je ho poslouchat.

„Rexi?" oslovila jsem ho po chvíli.

„Hm"

„Já jak nechci nic říkat ale přece jenom, už je to nějaká ta doba, co jsme odešli z města a já začínám mít trochu žízeň. A hlad..." dovolila jsem se ho upozornit s nadějí, že ten jeho geniální plán má opravdu promyšlený. Co to melu? Vždyť hledáme divoké psy!

„No...já taky..."

„Když jsi se na tuhle výpravu vydal, počítal jsi s tím, že jo?" jeho výraz mluvil za vše. Ne, nepočítal.

„No, já... já jsem myslel, že to budu řešit, až když se to stane." Vyrazil ze sebe po chvíli.

„Jenže ono se to už stalo!" řekla jsem se smíchem.

„No, jo." Rex se na mě zmateně podíval. „Co budeme dělat?"

Tehdy jsem si myslela, že tímto náš výlet končí. Ano, Rex byl sice odhodlaný splnit to, co si slíbil, ale pochybovala jsem, že by kvůli tomu hladověl. Protože mě fakt nenapadalo, kde bychom teď sehnali jídlo a hlavně čistou vodu.