Tuláci

14. Kapitola

Kvído

Dostali jsme se nahoru. Jo, fakt jsme to dali. A byl to krásný pocit. Konečně jsme se někam posunuli.

Vedle mě stála Ruby, usmívala se a já cítil její radost. Sdíleli jsme ji spolu a na tom všem bylo něco krásného a kouzelného zároveň. Jdeme do města!

Ruby se mi svěřila s hodně věcmi. Nikdy jsem si nemyslel, že bych potom nějak extra prahnul, ale byl to milý pocit. Někdo mi důvěřoval. Skoro, jako kdybych měl přítele! No jo, možná jsme fakt přátelé!

Ruby se v mých očích najednou tolik změnila. Neděsila mě, spíš naopak. Docela jsem si její společnost užíval. Vlastně hodně.

„Teď už jenom stačí jít podél téhle dálnice a dříve nebo později na nějaké město určitě narazíme." Pronesl jsem vesele.

„Doufám."

Slunce zářilo vysoko na obloze a po dálnici se stále hemžila další a další auta. Smrděla, jejich zápach mi dráždil nos a já měl každou chvíli chuť kýchnout. Kam jinam by jela, než do města? Tam přece vždy tolik lidí spěchá, ne?

„Můj páníček mýval takovouhle smradlavou nádheru." Ukázala Ruby čumákem směrem k autům „Párkrát nás v tom s Diegem vozil."

Se zájmem jsem se na ni podíval. Moje jediná zkušenost s autem byla, když mě unesl ten chlap. Takže, naprosto skvělá.

„Docela mě to bavilo. Nejdřív jsem měla strašný strach a bylo mi z toho špatně. Bylo šílené, jak rychle jsme najednou míjeli stromy, domy a jiná stvoření. Pak se mi to ale začalo líbit. Nejlepší je, když za jízdy vystrčíš hlavu z otevřeného okna. A potom vyplázneš jazyk a necháš ho vlát ve větru. A tak rychlost! Bože Kvído, ta rychlost! Je to neuvěřitelný!"

Mluvila o tom tak zasněně a její oči, jakoby zase viděly ty drahé útržky minulosti.

„Vrátila by ses zpátky k životu pokojáka, kdybys mohla?"

Zarazila se: „Asi-asi ano. Nevím..." podívala se na mě „Já vím jak pokojákama opovrhuješ a asi to nikdy nepochopíš ale já... dala bych všechno za to, abych viděla zase svého páníčka. Alespoň na chvilku." Usmála se: „Ale těším se do města. Život tuláka je taky super. Navíc, teď nesejde na tom, kde jsem, hlavní je, že jsem volná... Stejně se ale bojím, jestli mě ostatní přijmou."

„S tím si nedělej starosti. Bude to v pohodě, uvidíš."

„Pořád ale nevím, jak to tam sama zvládnu..."

„Kdo říká, že musíš být nutně sama?" zasmál jsem se „Jestli chceš, já ti rád budu dělat společnost. Ukážu ti všemožný fígle a triky o přežití. A věř mi, že se vyznám!"

„A já myslela, že jsi pes samotář!" řekla se smíchem.

„No tak nemusíme spolu být non-stop, že jo. Ale tak, víš co. Každý přece potřebuje někoho, s kým si může na konci dne pokecat. Sdílet svoje myšlenky a tak."

„Jo, někoho takového jsem nikdy neměla- do prdele."

„Co je?" Ruby naprosto ztuhla. V rudých očích se jí objevila čirá hrůza. Vyděsilo mě to. „Tak co je?!"

„C-cítíš to?" kníkla.

Zavětřil jsem. Co cítím?

Čoud aut, benzín, psy, pyl- počkat, psy?

„Ty se bojíš těch psů?!"

Prudce se na mě otočila, v očích jiskřičky paniky: „Ne, ty to prostě necítíš!"