Tuláci

2. Kapitola

Kvído

Ještě nikdy jsem se necítil tak beznadějně. Měl jsem pocit, jakoby najednou moje mysl byla rozpolcená na dvě poloviny. Ta jedna měla vztek, že dopustila, aby se vůbec něco takového stalo a plánovala velkou pomstu a útěk. Ale ta druhá byla zaslepená strachem a zoufalstvím. Nevěděl jsem, co dělat.

Říkal jsem si, že se odsud určitě musí dát nějak dostat. Vždyť tenhle dům se pomalu rozpadá, stačí jen najít nějakou skulinku...
Zmateně jsem začal pobíhat po místnosti s nadějí, že něco objevím...

Náhle mě ale vyrušil čísi hlas

„O co se snažíš, kámo?"

Nejdřív jsem se strašně polekal. Jak jsem si mohl nevšimnout, že tu nejsem sám? A to si říkám tulák? Otočil jsem se po hlase. Spatřil jsem siluetu psa, asi stejně velkého jako já, skrytou v bezpečí stínu.

Sice jsem ho neviděl, za to jsem ho ale cítil. Abych to vysvětlil, každý pes má svůj specifický pach. Je to něco jako jeho znamení, taková jeho vizitka. Podle pachu se dá o dotyčném zjistit plno informací a to s ním nemusíte ani mluvit, nebo ho dokonce vidět.

Zajímá vás, jak páchl tenhle pes?

Zjistil jsem, že mi nechce ublížit, což bylo pozitivní. Ne, že bych ho nedokázal případně přeprat, to fakt ne. Jenom mám prostě teď docela větší starosti a nemám čas prát se s nějakým náhodným čoklem.

Taky jsem zjistil, že stejně jako já je zmatený a nemá vůbec ponětí o tom, co tu dělá.

Docela mě to uklidnilo. Zdá se, že jsme na tom stejně. Jen by se nemusel schovávat v tom stínu, je to děsivý.

Tak počkat, malý moment. Ucítil jsem další pachy. Jé, můj čumák se hlásí do služby, už bylo na čase...

Víte, co znamená více pachů? Ano, více psů. Pomalu se začali vynořovat ze stínů. Viděl jsem malou, rezatou fenku jezevčíka. Vedle ní se tyčil mohutný a statný pes s nepřátelským výrazem. A ten, co mě prve oslovil, byl malý pes s protáhlým čumákem, převislýma ušima a ztrápenýma očima.

Všichni na mě udiveně zírali.

„A-ahoj!" vykoktal jsem ze sebe po chvíli „Já jsem Kvído a vy?" pokusil jsem se o přátelský úsměv. Vyšel z toho spíš ale jakýsi škleb.

Podívali se jeden na druhého.

„Já jsem Diego." Promluvil na konec ten s převislýma ušima „A tohle jsou Lussy a Nero." kývnul směrem ke zbylým dvěma psům.

„Bezva, tak představování máme za sebou! Zdá se, že máme nového kámoše do party!" prohlásil Nero. Nelíbilo se mi, jakým tónem mluvil. Znělo to tak pohrdavě a zlomyslně...

„Už to tak vypadá" přitakal smutně Diego. Nespouštěl ze mě oči.

„Počkat! Do jaké party? Vy víte, co tady děláme?" zeptal jsem. Nevím ale, proč jsem to udělal, protože jsem už odpověď dávno věděl. Možná jsem jenom doufal, že se mýlím.

„Do naší party čekajících zoufalců." uchechtnul Nero.

„Víš, my sami jsme zmatení." řekl Diego „Ten chlap nás sem jednoho po druhém přivezl. Nevíme co po nás chce ani proč-"

„Ale máme pár teorií" přerušil ho Nero „Jako například že nás hodlá někam prodat nebo chce prodat naše orgány nebo nás chce sníst nebo-"

„Nero! Nech toho!" okřikla ho Lussy. Celá se třásla a vyděšeně na mě kulila oči. Upřímně, mě ale taky představa toho, že mě někdo sní, nenaplňovala zrovna odhodláním. Jo, a když jsme u tý upřímnosti, Nero mě fakt začíná štvát.