Amazonie

1.Ranní lov nedospělých

Zazní bubny. Otevřu oči a vystřelím zpod své medvědí kůže, pod kterou spím. Obleču si na sebe tradiční koženou sukni/kraťasy (je to takové napůl). Podprsenka je až od dospělosti, což mě čeká až za tři roky. Je mi osm.

Popadnu luk a toulec se šípy a postavím se před závěs z lišky.

Celým našim tábořištěm se rozezvučí roh. Vystřelím ze svého skromného příbytku a rozběhnu se do lesa na náš "ranní lov nedospělých". Každá dívka, která jestě není dospělá, musí po zaznění rohu přinést ulovené zvíře. Do hodiny. Pokud ne, tak se dívka musí vrátit (je vázána přísahou a kdyby to neudělala, tak ji božstvo na místě zabije) zpátky do táora, kde ji stejně zabije Velká Medvědice. To je naše velitelka.

Na ranní lovy vyrážíme už od tří let. Od pěti nás zabíjí, když nic nepřineseme. Za dva roky máme šanci, že ze sebe něco vypracujeme, ale pak už věříme, že je to marná snaha. Každé druhé ráno vidím na zemi ležící hlavu mladé dívky. Už od tří. Mě se to klidně může stát taky.

Neslyšně běžím po jehličí. Nakonec usednu za velký balvan se šípem a čekám. Nemám čas hledat velkou zvěř. Papoušek postačí. V tu chvíli uslyším ještě něco jiného. Většího.

Sluch mě neklamal. U tůně seděl leopard. Veliký. Lekla jsem se a jemně jsem sebou trhla. Leopardovi to ušlo. Bylo to veliké mládě. Velké jako dospělák. Oddychla jsem si a to byla chyba. Leopard se na mě s nezájmem podíval. Pak si vmžiku uvědomil, co se děje a vstal od tůně vyskočil přímo na mě.

Cvičení s lukem od dvou let se vyplatilo. V rychlosti jsem vložila šíp do tětivy a vystřelila. Jenže jeho mrtvé letící tělo s vytaženými drápy se nedalo zastavit šípem. Po dopadu se skácím na zem celá poškrábaná a s vyraženým dechem. Lapám po vzduchu, ale krvavé škrábance mi nevadí. Jsem zvyklá. Víc než dost. Vyhrabu se zpod leopardova těla a podívám se na slunce. Ještě půl hodiny. Vstanu a chytím leoparda, tak abych ho táhla ku srsti. To je základní pravidlo pro přepravování zvěře.

Za deset minut jsem v tábořišti.

Leoparda položím před Velkou Medvědici. Až stáhneme kůži, předají mi ji. To je lovecké pravidlo.

Zírá na mě.

 ,,Co je?" Zeptám se podrážděně.

,,Tos ulovila, nebo našla?" Zeptá se.

,,Kdybych to našla nemělo by to díru v hrudníku od mého šípu." Odpovím nakvašeně. Nejsem společenský typ. Obzvláště, když Medvědice čmuchá kolem. Nemám ji ráda. jednou říká, že my mladé, my jsme budoucnost Amozonek a čím víc nás bude, tím víc Dragounů zabijeme a podruhé ji vidím, jak zvedá meč s potěšeným úšklebkem v její vrásčité tváři. Je to mrcha, proto ji nemám ráda.

Myslí si, že je nejmoudřejší z tábora. Většinou to tak bývá, že nejstarší člen skupiny, je nejen zvolen vůdkyní, ale je nejmoudřejší. Není. Nejmoudřejší je čtyřicátnice Louisa. je jen o pár let mladší než Velká Medvědice. Rády posloucháme její příběhy o našich bozích.

K snídani máme maso, ovoce a k tomu vodu a trochu mléka z kokosových ořechů.

Naberu si ode všeho trochu do dvou listů a jdu si sednout doprostřed tábořiště na naše jednoduchá sedátka rozprostřená kolem vyhaslého ohniště. Sním si snídani a jdu do své zemnice.

Mám tam nějaké kožešíny, hák na zbraně, dřevěnou desku na dýky a tesáky a prostor vyhrazený pro spánek. Mám jednu z nejteplejších zemnic. Nejmíň mi sem zatéká. mám tu několik vajec a květiny, klacíky a kameny, které si v zimě nahřívám u ohně, a pak si je dávám pod deku, když jdu spát.

Ozvou se trubky. Vystřelím ze srubu s lukem a poplašeně se rozhlížím kolem.

Dragouni se blíží.

Tak, první kapitolka :-). Doufám, že se Vám to bude líbit. Díky za všechnu podporu :D

Elizabeth9CZ