Superhero [CZ] - POZASTAVENO

1

"Teď to přijde! Teď Vision zvedne Thorovo kladivo. Koukejte," vykřikl můj mladší bráška Tom a nabral si plnou hrst slaného popcornu, kterou si bez větších problémů celou nacpal do pusy. Je to zvláštní, ale zrovna tohle má s tátou společné.

"Koukejte na ten jeho výraz!" křikla jsem a celým domem se rozezněl trojí smích.

Všichni tuto scénu naprosto milujeme. Tom jí vždy předváděl v dramatickém kroužku kam chodí a neustále s ní dosahoval velkého úspěchu.

Mamka se s námi nekoukala. Jak už jste nejspíš pochopili, ona tento žánr naprosto nesnáší. Momentálně sedí v měkkém křesle a utápí se v řádcích romantického příběhu, u kterého okamžitě znáte konec a to si jen přečtete anotaci. A pak kdo tu čte blbosti.

S Tomem jsme celý průběh filmu napjatě pozorovali. Viděli jsme to už snad stokrát, ale nikdy nás to neomrzí. V tomhle jsme si hodně podobní. Vlastně nejen v tom. Každý, kdo nás spolu vidí, je mu okamžitě jasné, že jsme sourozenci. Dvě hnědovlasá stvoření s výraznýma zelenýma očima a stejně špičatým nosem. Vlastně jsme i stejně vysocí i přes to, že je brácha o tři roky mladší.

Když film skončil, musela jsem se jít učit. Sice nerada, ale přemohla jsem se, jelikož je dnes neděle a zítra píšeme nejméně dvě písemky. Musíš se vrátit zpět do reality holka. Stále jsem k sobě promlouvala.

K nezáživné biologii, konkrétně k prokaryotickým buňkám jsem si vzala velkou mléčnou čokoláda. Na nervy, jinak bych to psychicky nezvládla.

Každé dvě minuty můj pohled sklouzl na hromádku úhledně poskládaných časopisů od Marvelu. Bože, já jsem vážně příšerná! Ani soustředit se chvíli nedokážeš ty tele!

.........

Druhý den ráno mě probudil mobil, který začal po místnosti vykřikovat: "Vstávat superhrdino! Svět na tebe čeká! Lidé potřebují tvou pomoc a ty se tu vyvaluješ! Zvedni zadek a zachraň svět! Vyměň peřinu za červený plášť! Zbav se padouchů! Lidé tě potřebují!"
A tak pořád dokola. Tohle mi tam jednou nahrál můj očividně milující bráška a díky nějaké poruše v mém "dokonalém" mobilu to nejde změnit a ani ztlumit, takže to nejspíš opět probudilo celou rodinu. Paráda.

"Holly! Kdy už vypneš ten krám?!" zaječela mamka z ložnice. Tak a teď už jsou určitě probuzení i sousedé, ne-li celá ulice. Prostě ráno jako každé jiné. Občas se divím, že po takovém probuzení má mamka pak celý den hlasivky v naprostém pořádku.

Vylezla jsem z postele a roztáhla závěsy. Pak jsem se začala přehrabovat v ne příliš velké skříni, která je tak přeplněná, že na mě každou chvíli něco vypadne. (Škoda, že to samé nemůžu říct o ledničce.) Posledně to byla taška plná ponožek, která se po tvrdém dopadu na plovoucí podlahu pěkně rozsypala. Už bych vážně potřebovala novou skříň a alespoň třikrát tak velkou.

Když se mi asi po deseti minutách konečně podařilo vytáhnout volné tílko s vlaštovkami, které bylo samozřejmě na úplném dně skříně, přišel na řadu výběr alá ve kterých kraťasech se nebudu cítit a vypadat blbě.

Nakonec jsem usoudila, že vypadám ve všem vážně příšerně, takže je úplně jedno, které si vyberu. Velkou válku o tom, které mi dnes budou dělat společnost, vyhrály obyčejné džínové kraťasy, které mají kapsy hluboké asi tak, aby se mi tam vešla třetina mobilu. No nevadí.

Pak jsem přešla k zrcadlu. Na ten šok, který zažívám každé ráno už jsem si vlastně zvykla, takže to nebylo žádné překvapení. Na řasy jsem nanesla řasenku a z vlasů vytvořila vysoký culík.

Neobtěžovala jsem se si brát ani mikinu, protože venku by se dala na kameni smažit vajíčka, jaké je tam horko.

Nakonec jsem se sebou byla tak nějak z větší části spokojená. Proč nemůžu být jako Natasha Romanova neboli Black Widow? Ta vypadá skvěle úplně všude.

Nad svým smýšlením jsem protočila oči a hodila si potřebné věci do batohu. Ještě třikrát, než jsem vyšla z domu, jsem se musela po schodech vracet do svého pokoje. Poprvé jsem zapomněla klíče, pak to byl mobil a jako poslední to byl sešit z biologie, který by se dal přirovnat k salátu. No, hlavně že mám pět časopisů se superhrdiny.

Cestu jsem absolvovala autobusem. Mám to dál než brácha. Ten má základku pět minut od domu, kdežto já, jasná středoškolačka, to mám nejméně půl hodiny touhle polorozpadlou rachotinou, která má s oblibou čtvrthodinové zpoždění a já pak chodím do školy pozdě.

Dneska vše probíhalo až podezřele hladce a hlavními dveřmi školy jsem prošla jako naprosto poctivý student. Měla jsem ještě dvacet minut k dobru.

U skříněk mi skočila na záda Amber, stejně vysoká blondýnka, která shodou okolností je mou nejlepší kamarádkou a také ujíždí na superhrdinech.

"Svět volá Holly! Jdeme společně porazit úhlavního nepřítele biologii," smála se a já spolu s ní, zatímco mě objímala kolem krku. Já tu holku zbožňuji i když už zní pomalu jako můj budík.

"Tak jo ty hrdinko, koukej mě pustit nebo uškrtíš svojí parťačku," se slzami v očích od smíchu konečně slezla a já se mohla v klidu nadechnout a vyndat ze skříňky všechno potřebné.

Cestou jsme se stavily ještě na záchodcích, kde se se sebou Amber snažila udělat zázraky. No dobře... Zaspala a tak se nestihla ani pořádně učesat, tudíž neměla jinou možnost.

Do třídy jsme dorazily, když už byla přeplněná k prasknutí "obrovskou" inteligencí všech našich spolužáků.

Obsadily jsme naše obvyklé místo a namísto sešitu biologie jsme každá vyndala jeden časopis. Spokojeně jsem se pohupovala na židli a pobrukovala si melodii nějaké náhodné písničky, kterou můj zapřažený mozek právě vymyslel.

S mého pohodového světa mě vytrhl nepříjemný uširvoucí zvonek, oznamující první hodinu velkého trápení. Leknutím jsem s sebou trhla a přesně v tu chvíli mi podjela židle a já za doprovodu velkého hluku jsem dopadla na zem. Holly, ty dneska valíš! Lepší začátek se ti povést nemohl.

A/N
Ahoj lidi! :) Tak už další kapitolka :) doufám, že se vám líbila :)
A jaký máte zatím názor na naše postavy?? :)