Superhero [CZ] - POZASTAVENO

4

Ráno probíhalo jako každé jiné. Otravný budík, ječící mamka, pak šok v zrcadle a nakonec vyčerpávající zápas se skříní.

Dnes jsem do školy přijela o hodinu déle. Proč? Ta rachotina, kterou s oblibou nazývají autobusem se přehřála a prostě to nejelo.

Kdybychom zůstali sedět uvnitř a prostě čekali, až to opraví, bylo by to v pohodě. Mohla bych si třeba číst, ale ne, já to nemůžu mít tak jednoduché.

Zastavili jsme u nějakého pole, kde celý autobus musel vystoupit. No a jelikož to bylo u dost frekventované silnice, byli jsme nuceni stát v rozorané půdě. Mé bílé Conversky utrpěly hodně velkou újmu. Vidím to tak, že večer objednávám nové.

Za tu dobu jsem alespoň napsala zprávu Amber, aby mě omluvila v hodině.

Když jsem přišla do školy, vratná mě nechtěla pustit dovnitř. Prý si na mě nepamatuje, že na tu školu určitě nechodím. Skvělé, vratná s Alzheimerem a ještě mi nabývají neomluvené hodiny. Jsem zvědavá, jak to budu vysvětlovat doma.

Pak mě zachránil školník, za kterým jsem před týdnem byla, protože jsem rozsedla židli (Dost podezřívám dva mé spolužáky, že mi uvolnili všechny šroubky, ale nejsem detektiv, abych se tu plahočila za něčím, co už je stejně jedno.) Myslím, že zrovna on na mě jen tak nezapomene.

Proběhla jsem celou školou a za sebou zanechávala pěkné bahnité skvrny, takže se nebudou nudit ani uklízečky. Ostatně, alespoň tu pro jednou k něčemu budou. Většinu času prosedí u dortíků a doslova hrnce silného kafe, které by položilo i vola.

Do třídy jsem vtrhla jako hurikán a snažila se rozdýchat ranní rozcvičku, která byla náročnější než všechny tělocviky za ta léta tady.

Naše učitelka se na mě podívala skrz nejméně pěti dioptriové brýle a nadzvedla své křivě vytrhané obočí. Mám takový pocit, že na tyhle činnosti by se jí hodily ještě silnější brýle.

"Sakra slečno Dickinsonová, kdy se naučíte chodit včas?" zamračila se profesorka Collinsová a netrpělivě cvakala s propiskou.

"Já se strašně moc omlouvám. Nějak se nám poruchal autobus a snad třičtvrtě hodiny jsme všichni museli stát na poli. Pak mě vratná nechtěla pustit, prý že mě tu nikdy neviděla. Bože to je hrozný den," vychrlila jsem ze sebe omluvu, když se mi konečně podařilo propadnout dech.

"Už jsem vám říkala, aby jste si pořídila auto. Pak by jste mohla konečně začít chodit včas," narovnala si brýle na nose a našpulila rty.

"Škoda jen, že mi ještě nebylo osmnáct. A ne, rodiče mi auto pro šestnáctileté nepořídí. Mám vám prý vzkázat, že jestli tolik toužíte po tom, abych měla auto, že mi ho máte koupit a každý měsíc platit na benzín. Ale co si budeme povídat, i vám je jasné, že posadit mě za volant by byla katastrofa," pokrčila jsem rameny a semkla rty do úzké linky. Oči se mi smály pobavením, stejně tak jako celé třídě, když si nasupeně odfrkla a dál se věnovala výuce.

"Proč jsi mě neomluvila, ty kozo?" uchechtla jsem se, když jsem si sedla vedle své blonďaté kamarádky.

"Promiň zlato, ale byla jsem trochu mimo," nevinně se usmála a objala mě.

"Co mou vždy vyrovnanou Amber mohlo natolik vykolejit, že si ani nevzpomněla na svou úžasnou, nádhernou, nesmírně přátelskou a prostě božsky dokonalou kamarádku?" zatvářila jsem se naoko dotčeně. Ona po mně hodila nesouhlasný pohled, ale radši se mi nesnažila vymluvit můj ego zvyšující proslov.

"Fred mě pozval do cukrárny," zašeptala mým směrem a zářivě se usmála.

"Tak si to hlavně neposer. Máš na to úplně stejný talent jako já," uchechtla jsem se a ona se zmohla jen na protočení očí.

"Díky za povzbuzení, kamarádko," celé to bylo doslova nasáklé ironií. Tak hele mladá dámo, já jsem přeci nejskvělejší kamarádka, jakou si můžeš přát! Nikdo jiný totiž není stejný blázen jako ty, takže si mě koukej vážit.

Celý zbytek hodiny jsem byla nucena přežívat vražedné pohledy profesorky, zasněnou Amber a ještě k tomu dějiny anglické literatury.

Po hodině jsem vyběhla že třídy a zamířila si to do bufetu. Tedy jestli se tomu tak dá říkat, no nevadí.

Přišla jsem tam a stoupla si do řady. Asi po deseti minutách jsem se dostala na řadu. Řekla jsem si o dvě bagety a koblihu a jelikož mám vážně úžasný den, tak v kapse, kam jsem si drobné hodila, byla díra. Takže Holly přišla zase o všechno.

Hladová a ještě k tomu s prázdnou kapsou jsem se vracela do třídy, kde jsem okradla Amber o jednu její housku se sýrem.

Nevím, jak se to do ní vejde, ale každý den přijde se čtyřmi houskami a k tomu tunu ovoce. A pozor! U oběda si chodí přidávat i ty slátaniny, které naše stoleté kuchařky přes velké námahy vytvoří.

Po škole jsem šla hned domů. Nikde jsem se nezdržovala a těšila se, až se budu moct uzavřít do světa plného fantazie.

Doma mě fakt čekalo nemilé překvapení. Jediné časopisy, které jsem ještě nečetla jsem zapomněla ve skříňce ve škole a hromadu vyplňující mou poličku jsem četla alespoň třikrát dokola.

Můj pohled spadl na parapet, kde jsem předchozí den nechala pohozenou knihu.

S velkým povzdechem jsem se usadila a knihu otevřela na straně, kde jsem skončila.

....Doma se na mě všichni dívali s lítostí v očích. Měli slzy na krajíčku a byli na mě až příliš milí. Já se na sebe dívám podobně. Cítím se jako malá krabička, která uvnitř sebe ukrývá něco, co nechce být světu odhaleno. Něco, co pravděpodobně není vůbec dobré. Ta krabička nejde otevřít a to mě dohání k slzám, k sebelítosti a neutuchající touze změnit realitu...

A/N
Tak co na to říkáte? :)
Doufám, že se vám příběh zatím líbí :) bude to něco mezi Jessicou a Chantelle... Něco, co je zároveň ztřeštěné a takové vážnější :)
Doufám, že se vám příběh bude líbit a že se budete spolu se mnou probírat jeho dějem...