Superhero [CZ] - POZASTAVENO

7

"Holly, mám jeden určitý problém," Amber přešlapovala vedle mé postele, zatímco jsem se snažila najít alespoň jeden rozumný a nepočmáraný kousek papíru, na který bych mohla mé kamarádce nakreslit plánek, kudy má jít na místo srazu s Fredem. Ta holka se tu narodila a je doslova ztracená. Ale co čekám... Je to přeci Amber.

"Potřebuješ zase na záchod? Byla jsi tu stokrát, víš moc dobře, kde je," zamumlala jsem a následně se cítila jako vítěz, protože jsem skutečně jeden papír našla.

"Neumím mluvit s klukama," skousla si spodní ret a začala si prohlížet své palce u nohou.

"No to není žádná novinka," pokrčila jsem rameny a s rozběhnutím skočila do postele. "Sedej," poplácala jsem na místo vedle sebe a Amber přesně zopakovala můj předchozí skok do postele.

"Když já nevím, o čem si s ním mám povídat," kuňkla a opět mě propalovala svým pronikání modrým  pohledem.

"Hlavně mu nezačni vykládat o svých dívčích problémech. Taky mu neříkej Fredíku, Fredánku nebo Freďouši. Tohle privilegium mám jenom já, protože je na mě zvyklý. Tohle všechno ale ještě probereme později," pousmála jsem se na ní a začala kreslit plánek. "Takže, tohle je náš dům. Ty z něj vyjdeš a dáš se doleva. Pak půjdeš až na konec ulice a dáš se tou malou úzkou cestičkou. Je to zkratka, ale dej si pozor. Jednou tam na mě zaútočila vzteklá kočka. Potom půjdeš přes hlavní, kolem obchoďáku a pak přes most přes řeku. Za ním se dáš doprava a pak je tam taková pasáž. Je tam pekárna, asi pět restaurací a až na konci je ta cukrárna," zapíchla jsem tužku do čtverečku, ve kterém byl nakreslený bonbón.

"Snad tam trefím," řekla přemýšlivě Amber.

"Doufám, že tě tam nemusím vést jako malé děcko do školky," povytáhla jsem obočí a jí nejspíš připadal můj pohled obrovsky vtipný.

Pak jsem nechala svou kamarádku bloumat nad mým krásným plánkem. Pořád nevím, co na něm nechápe. Pravděpodobně má bohaté rodiče, kteří jí kdysi koupili to nejdelší možné vedení, které bylo k dostání.

Ze stolu jsem sebrala černou kšiltovku. Vlasy jsem si jednou rukou chytila a smotala. Pak jsem si nasadila kšiltovku.

"Ahoj Amber, já jsem Fred," začala jsem mluvit hlubokým hlasem a postavila se stejně jako můj nejlepší kamarád.

"Ježíš, co to vyvádíš?" začala se smát Amber, hned co zvedla pohled od plánu.

"Říkala jsi, že neumíš mluvit s chlapci, tak si to trochu nacvičíme," zazubila jsem se na ní a ona se nemohla zastavit v záchvatu smíchu. "Hele ty tele, jestli se nepřestaneš smát, tak začnu taky a z nácviku nebude nic," zasmála jsem se taky.

"Tak fajn, už jsem v klidu," z hluboka vydechla a pokusila se nahodit vážný výraz.

"Tak super. A teď se zvedni a přijď ke mně. Až přijdeš, řekni, ahoj Frede, jsem moc ráda, že sis na mě našel chvíli," řekla jsem jí s vážným výrazem.

"Ahoj Frede," při vyslovení jeho jména a mým obličejem před ní, se začala opět smát jako blázen. "jsem ráda, že jsi šel s někým jako já, no sem," pokusila se to říct přes svůj hlasitý smích.

"Co to meleš? Proč jsi řekla, že jsi ráda, že šel s někým jako jsi ty? Ty vůbec nemáš sebevědomí! Prostě řekneš, že jsi ráda, že jste si vyšli. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že si nevěříš," vedla jsem svůj dlouhý monolog a ona nad tím jen protočila oči. Nevděčnice jedna. Člověk se jí snaží pomoct a ona se ani nesnaží.

Po dalších pokusech jsem to vzdala. Ta holka je nepoužitelná. Prostě mu něco řekne a to jak to dopadne, to se uvidí.

Po mém rozhodnutí se nejméně deset minut upravovala. Vlastně jediné co udělala bylo to, že si rozčesala své blonďaté vlasy střižené na mikádo a modré oči zvýraznila nějakou stoletou tužkou na oči, kterou našla na dně mé taštičky s kosmetikou.