Už asi půl hodinu jsem seděl na posteli a zíral na deník. Neměl jsem odvahu se podívat na to, co tam je. Zhluboka jsem se nadechl. Musím to udělat. Chci vědět, co se tehdy stalo. Tak jsem teda deník otevřel na náhodné stránce.
Chci ho. Ale on se pořád věnuje tomu usmrkanci. Však už se to taky brzo změní! Levi bude můj, ať chce nebo ne. Už mám plán. Uvězním Leviho ve svém mobilu a to mimino už pak nebudu muset řešit. Udělám to zítra. Sice bude zase hlídat skřeta, ale to mi může být u prdele.
Vykuleně zírám na těch pár vět. Myslel jsem si, že je tohle Leviho deník, ale mýlil jsem se. Mohl by patřit Erwinovi? Je to možné... Znovu jsem sklonil hlavu k dalšímu zápisku.
Byl jsem odhodlanej si Leviho přivlastnit. Dneska. Ale ten malej mi to překazil. Místo Leviho jsem v mobilu uvěznil jeho. Byl jsem si tolik jistý, že jsem vyhrál, ale zase se to všechno posralo! Ještě ke všemu se Levimu podařilo vzít mi mobil a zdrhnout. Co teď budu krva dělat?! Jak ho mám zase najít? Ten malej zmrd vždycky všechno zničí.
Tím myslí mě? Takže já jsem mu vlastně zabránil v tom, aby se zmocnil Leviho. Nevědomky jsem se usmál. Popadl mě smutek. Levi je teď uvězněný v mobilu místo mě a já místo toho, abych mu byl vděčný, se chovám jako debil a jenom ukazuju, že Levi udělal chybu. Možná bych si s ním měl promluvit. Bojím se, že na mě zase bude hnusný a bude naštvaný, protože jsem ho nechal trčet v šuplíku. Tak jsem se dal radši zase do čtení.
Konečně jsem ho našel. Schoval se mi na skládce. Hlupáček můj. Vážně si myslel, že ho nenajdu? Bránil se. Bojím se, že jsem mu ublížil. Ale tak můžu za to, že nechtěl jít dobrovolně? Je celej od krve. Ale to mi vnuklo nápad. Vzal jsem mu bundu a zaměnil jsem ho s tím frackem. Skřeta jsem zabalil do té bundy. Odnesu ho zpátky na skládku. Jen ať si ho najdou a Leviho považujou za mrtvýho.
Tohle byl poslední zápisek. Musel ten deník ztratit, když mě nechával na té skládce. Proto ho měla Leviho máma. Ale pořád mi nedávalo smysl, proč potom uvěznil i ty další. Musím si promluvit s Marcem. A Jeanem vlastně taky. Možná by mi byl ochotný pomoct, kdyby to pomohlo i Marcovi. Vypadalo to, že jsou dobří přátelé. Fajn... jdu za ním. Hned.
**********
,,Co tady chceš?" zeptá se mě Jean a čumí na mě jak na idiota. Nedivím se mu. Asi bych na jeho místě reagoval stejně.
,,Mohli bysme si promluvit?" podívám se na něj tázavě, i když vím, jak bude reagovat.
,,Vole, co jsi chlastal?" prsknul a už se otáčel, aby mi zavřel před nosem. Musel jsem ho zastavit.
,,Jde i o Marca," uchýlím se k poslední naději. Zarazí se.
,,Jak o něm víš?" vykřikne překvapeně. A pak jako by mu to došlo. ,,U té skříňky jsi ho nechytil, ty jsi mi ho vzal, ty HAJZLE!" Vrhl se na mě a následovala menší bitka. Nic neobvyklého.
Když jsme se oba uklidnili, mlčeli jsme. Na chvíli jsme se ponořili do svých myšlenek.
,,Co se Marca týká?" zeptá se mě váhavě. My dva jsme se nikdy nebavili, nevěřili bychom si ani za nic... ale tohle se teď mohlo změnit. A to jenom kvůli jedné osobě. Věděl jsem, že ho to bude zajímat a bude mu chtít pomoct.
,,Chci vědět všechno o tom, co se s ním stalo. S ním i se všemi, co jsou jako on. Chci jim pomoct a přijít na to, jak se dostat ven. Ale potřebuju vědět všechno, co Marco ví," vysvětlím mu v rychlosti a modlím se, aby souhlasil a spolupracoval. Když se na něj podívám, je mi jasné, že mi pomůže.
,,Díky Jeane," zamumlám dřív, než stihne odpovědět. Usmál se. Bylo to divný, ale byl jsem rád, že mám spojence. Cítil jsem, že mě v tomhle nezradí.
