I love your smile [Jerome Valeska] #DOKONČENO

3.

Probudila jsem se s rukama přivázanýma k podlaze. Byla jsem spoutaná řetězy. Pustili mě teda dost nakrátko. Otevřely se dveře a do nich vstoupil Jerome. Než stihl cokoli udělat, obmotala jsem mu řetězy kolem krku a začala ho škrtit. Pak jsem ucítila v poži řezavou bolest a svalila jsem se na podlahu. Jerome se smál a lapal po dechu, a podlaha se zbarvovala mojí krví. Bodl mě do pravé paže. "Jsi až moc odvážná Bell." zasmál se a sklonil se nade mě. Snažila jsem se od něj dostat co nejdál. "Neměl jsem v úmyslu ti ublížit, ale když si přišla na to, že jsem sériový vrah, těžko tě můžu jen tak nechat nakráčet na policii." Hlasitě jsem polkla. "Copák, ty máš strach? No, přivázaná jsi tu byla jen abys mi neutekla, když jsem ti ukázal, že můžeš z druhého patra vylézt oknem. Teď ti můžu přidělit ložnici. Když mě budeš poslouchat na slovo, budu tě brát i sebou na akce." "Tak to abych byla co nejvíc drzá." pokusila jsem se o úsměv. Nešlo to. Zato v Jeromově obličeji se ten šílený úsměv objevil hned. "Když budeš zlobit, přijde trest." ukázal mi nůž od mojí krve. Pak mi odemkl pouta a ukázal mi mojí ložnici. Byla fakt luxusní, vypadala úplně normálně, až na to, že okno bylo zamřížované.
"A co mám jako co dělat." utrousila jsem a svalila se na postel. "To sis měla rozmyslet, než jsi mě poznala." zasmál se Jerome a shodil mě z mého místa na posteli. "Heej!" "Žádný leháro, běž mi udělat večeři." "Už seš jak můj otec. Až nato, že ten mě neřezal." "Byla to jen otázka času." zavrčel Jerome a dotáhl mě do kuchyně. "Tak šup. Dělej, než mi dojde trpělivost." "A co by si vážený pán přál?" zeptala jsem se až moc ironickým hlasem. "Pštrosa na smetaně." "Cožeee?" vykulila jsem na něj oči. Ten dostal takovej záchvat smíchu, že se málem svalil na zem. "Blbče." zasmála jsem se a hodila po něm talíř. Chytil ho ve vzduchu a položil ho zpátky na linku. "Tohle se nedělá... ještě párkrát něco takovýho udělej a dostaneš trest." zlověstně se usmál.

"Večeřeee!" zařvala jsem a položila na stůl talíř boloňských špaget na stůl. "Ježíš neřvi, utrhne mi to uši." ozval se Jerome a sedl si k jídlu. "Ujde to." řekl s pusou plnou špaget, měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. "Celkem se naučíš vařit, když musíš každej den vařit snídani, oběd a večeři, zatímco do tebe někdo šije rány." zavrčela jsem a jedla přímo z hrnce. "Dneska se mnou půjdeš na akci." prohlásil Jerome a zvedl se. On ten talíř snad vylízal. Táta vždycky polovinu z toho vyprskl na zem a poručil mi, ať to uklidím. "Nee... já přece nebyla hodná." bránila jsem se. Opravdu, s těmi jeho akcemi nechci mít nic společného. "Chceš abych radši zabil tebe nebo co?" zasmál se a vzal mě sebou. "Uvařilas mi, tak tě zato vezmu s sebou." Ach bože...