I love your smile [Jerome Valeska] #DOKONČENO

4.

Byli jsme v nějakém divadle. "Teď mě poslouchej." otočil se ke mně Jerome. "Budeš spolupracovat, jinak si to odskáčeš, jasný?" Jen jsem přikývla. "Fajn... a na scénu!" Nasadili jsme si škrabošky a vyšli na pódium.

"Dobrý večer dámy a pánové!" promluvil Jerome do mikrofonu a obecenstvo stichlo. "Nejdříve vás chci upozornit, že kdokoli se jen pohne, toho okamžitě zastřelím!" vytáhl zbraň. Ozvaly se výkřiky, jedna holka se rozeběhla ke dveřím. Nejradši bych se rozeběhla také, ale on mě pevně držel za paži. Ozval se výstřel a ta holka padla k zemi. "Ještě někdo se chce přidat?" Všichni mlčeli. "Fajn. Konečně můžeme začít! Nejdřív potřebujeme dobrovolníka." odmlčel se. "Nikdo se nehlásí? Fajn. Ehm... tak teda.. TY!" ukázal na... Krysten? Nevědomky se mi na tváři objevil úsměv. Jerome to asi postřehl protože se tiše zasmál (i když, on se směje skoro pořád). Krysten se ani nehla, tak na ni namířil. "Dělej! Bunny, dojdi pro ni." otočil se ke mně. To jako fakt? Jmenuju se králíček? Radši jsem to nekomentovala a vydala jsem se pro Krysten. Ta mě poznala. "Be...?" "Ticho!" zacpala jsem jí pusu a dovedla ji na jeviště. Jerome ji přivázal ke kolu, které se používá pro vrhání nožem (snad víte co myslim). Vtiskl mi do ruky nůž a namířil pistolí na mě. "Zab ji." zašeptal mi asi milimetr u ucha. Hrozně jsem se třásla. Bodl mě hlavní do zad. "Dělej!" Přešla jsem ke Krysten a hlavou mi proběhlo vše co mi celá ta léta dělala. Ten kdo se na mě díval zblízka (tedy Krysten a Jerome), mohl vidět jak se mi v očích zablesklo. Nejspíš to přimělo Krysten začít strašlivě ječet, ještě než jsem se jí vůbec dotkla a Jerome se smát jako šílence. Zabodla jsem nůž Krysten do břicha a rázem mě polila sprška krve. A v hlavě mi náhle něco přeskočilo. Začala jsem ji bodat jako šílená a Jerome se smál ještě histeričtěji než předtím. Pak, když už byla tak pobodaná, že se ani nedalo poznat kdo to je, mě od ní Jerome odtáhl. Adrenalin ze mě začal dost rychle opadávat a nahradila ho hrůza. Co jsem to udělala?

Svezla jsem se zády po zdi a zírala na moje ruce celé od krve. Po tvářích mi stékaly slzy. Bože já jsem taková kráva. "Copak, ještě před chvílí sis to náramně užívala." smál se Jerome. Neodpověděla jsem. Zvenčí bylo slyšet houkání policejních sirén. "Je načase jít." usmál se a vyběhl se mnou zadním vchodem.

Už jsem asi půl hodiny seděla na sedačce a tupě zírala na své zakrvácené ruce. Já jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá... opakovala jsem si pořád dokola. Do místnosti s veselým pískáním vešel Jerome. "Copak se tak tváříš? Musím říct že jsem příjemně překvapen." zasmál se a skočil na pohovku vedle mě. "Co se to se mnou stalo?" zašeptala jsem. Jerome měl tolik slušnosti, že se ten smích snažil zadržet, ale i tak to bylo dost poznat. "Vyšla napovrch tvoje lepší stránka."
"Lepší?" zaječela jsem. "Vždyť jsem zabila..."
"Toho kdo tě už bůh ví kolik let mrzačil." doplnil mě. "Viděl jsem to na tobě. Vůbec bys to vlastně neudělala, kdybys nevěděla, co ti udělala. Začínáš se pomalu osvobozovat." usmál se. Váhavě jsem mu úsměv opětovala.
"Ale ty vraždíš i ty, co ti nic neudělali." pronesla jsem tiše.
"No jo, na to si zvykneš taky." usmál se a naklonil se nade mě. Byl nějak blízko... "Jerome..." zaváhala jsem. "Baf! vykřikl, až jsem se lekla. Rozchechtal se a z gauče se svalil na zem. Když se konečně přestal smát (tedy aspoň částečně), zeptal se: "Tys myslela, že tě chci políbit, že jo?" Znovu se začal dusit smíchy. Zrudla jsem a radši jsem odešla do koupelny se umýt. V dálce ještě zněl Jeromův smích.