Belinda Havranová čarodějka

7. Kapitola

Zvoní a já si rychle balím věci. Hurá! Dneska je pátek. Od teď už mám volno. Vydávám se do jídelny na oběd a potom rychle domů.

Rozrazím dveře, vběhnu do pokoje a svalím se na postel. Jednu nádhernou chvíli si tam jen tak ležím, když mě vyruší řinkot domovního zvonku. Otráveně praštím pěstí do polštáře. Proč vždycky když si lehnu, musí mi to něco zkazit? Zvedám se a jdu otevřít.

Rozrazím dveře a překvapeně vyvalím oči. Venku stojí Helena. Ne jenom, že jsme se měly setkat až ve tři a ve městě, to bych pochopila. Prostě se na to těší tak, že pro mě přišla dřív. Ne, mě udivilo to, co měla na sobě. Dlouhá volánová sukně v jasných barvách a s vysokým pasem jí vlaje kolem kotníků. K tomu si vzala černé tílko, průhledný modrý šátek se zlatou mřížkou kolem pasu a druhý uvázaný na hlavě jako čelenku. Svůj outfit na seanci doplnila o řadu náramků na obou zápěstích a runový kámen na kůžičce jako náhrdelník.

„Co to máš na sobě?" vyhrknu, když pochopím, co mám před očima. Co ji to proboha popadlo?

„No co myslíš? To je přece oblečení na seanci. Copak bys vyvolávala duchy, nebo se snažila věštit budoucnost v džínech a vytahaným tričku? Jasně že ne!" vysvětluje. „Jsou vaši doma?"

„Ne" zavrtím hlavou „ touhle dobou bývají v práci. Ještě, že tak. Kdyby tě mamka v tomhle viděla, vyletěla by z kůže."

„Ale prosím tě, tak bych řekla, že jdu na karneval. V tomhle směru jsou vaši strašně staromódní. Dneska se už o provozování magie snaží každej druhej."

„Pravda." Souhlasím s ní „Ale proč si přišla dřív? Přeci jsme si určily, kdy a kde se setkáme."

„Samozřejmě, že jo. Jenom jsem se chtěla zeptat, jestli bys u mě nechtěla do neděle přespat. Udělaly bychom si takovou holčičí chvilku."

„Dobrá, to zní dobře, ale co rodiče? O výletu za věštkyní jsme jim neřekla, protože se domů vrátí až pozdě večer. Tohle jim ale říct musím."

„Tak jim zavolej. Určitě ti to dovolí. Zbožňují mě!"

„To jo," zasměju se „ale jen proto, že nevědí o tom, co vyvádíš. Třeba ten tvůj lexikon kouzel by ti určitě neschválili."

„To je pravda, jenže oni o tom nevědí a proto ti to dovolej. Tak dělej. Zavolej jim."

Jen nad ní protočím oči. Vždycky je hrozně neodbytná, ale jsem ráda, že ji mám. Je pro mě nejlepší kamarádka. Vytáhnu mobil z kapsy a vyťukám mámino telefonní číslo. Párkrát zazní vyzváněcí tón. Ještě chvíli čekám. Už to chci položit, když to máma na druhém konci zvedne.

„Ahoj Bel, co potřebuješ?"

„Čau mami já se jen chtěla zeptat, jestli bych nemohla do neděle přespat u Hely."

„No já nevím... abys jí tam nepřekážela nebo tak a ještě co řekne tatínek."

„Mami, prosím."

„Beth, dej mi ji na chviličku." Požádá mě sestřenka. Odtáhnu telefon od ucha a podám jí ho. Jsem zvědavá, jak ji bude přesvědčovat.

„Dobrý den, paní Havranová, u telefonu Helena. Jen jsem se vás chtěla zeptat, jestli by vám nevadilo, kdybych si Belindu do neděle půjčila. Ne, ne bez obav. To je v pořádku, jsem ráda, když je u mě. Dobře. Děkuji a nashledanou." Podá mi telefon zpátky a vítězoslavně se na mě uculuje. Převezmu si od ní mobil a poslouchám poslední matčiny pokyny.

„Dobrá Bel. Můžeš u Hely přespat, ale chci, aby sis napsala domácí úkoly. Tak ahoj už musím běžet. Jo a tátovi o tom řeknu. Měj se."

„Ty taky. Čau." Odtáhnu mobil od ucha a vrátím ho do kapsy džínů.

„Páni Hel, ty jsi zázrak. Takhle rychle jsem mámu snad nikdy nepřesvědčila."

„To víš to jsem prostě já, tak přestaň zírat a jdi si sbalit věci. Pojď, pomůžu ti."

Vydám se do pokoje a pořád nemohu pochopit skutečnost, že mě mamka pustila tak lehce.

Popadnu batoh a začnu do něj cpát věci na přespání. Pyžamo, dvě trička, jedny džíny. Spodní prádlo, ponožky. Balení mi šlo hladce vždycky. Horší už to je s vybalováním. Jako poslední hodím do tašky kartáček a pastu a už jsem připravená vyrazit, když mě Hela zastaví.

„To si nebudeš brát nic jinýho?" diví se.

„Ne. Myslím, že mám všechno. Chybí mi něco?" zeptám se a zamyslím se nad tím.

Jen mávne rukou a zakroutí hlavou. Pak už mě, ale táhne ven z pokoje a v následující chvíli k místu, kde jsme se měli původně setkat.