Belinda Havranová čarodějka

1. Kapitola

První týden školy předemnou. A také druhý den. Ten prví vyšel shodou okolností na pátek a nyní se opět po dlouhé době shýbám pro svou lehce zaprášenou školní tašku. Střídají se ve mně rozporu plné pocity. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli se těším do školy, nedokázala bych mu odpovědět. Proti učení nic nemám, ale náš třídní kolektiv... No řekněme, že nejsem nijak zvlášť oblíbená. Spíš bych řekla vůbec. S nikým si tam moc nerozumím a není to zapříčiněno jen mým knihomolstvím, nebo žánrem mých knih.

Samozřejmě, i to má vliv a to nemalý. Ale také jim asi připadám trochu jako podivín. V tom není pochyb a beru to. Konec, konců, každý umělec je více, či méně podivín a já mezi umělce skvěle zapadám. Kromě svých knih nehorázně miluju kreslení. V tomto oboru se mi nikdo od nás nevyrovná. A také v paměti. Díky ní exceluji v recitačních přehlídkách, škoda jen, že na školu to moc nefunguje.

Né že bych byla ve škole špatná. Naopak. Přece jen ale neplatím za nejlepší studentku třídy.

Zvednu se a přitom se rozhlížím po klíčích od skříňky a čipu na oběd. Támhle jsou mršky! Spokojeně se zašklebím a vytáhnu karabinu s klíči a čipem spod hromádky čistých i pokreslených papírů, které se kupí na mém psacím stole. Do druhé ruky uchopím tašku, jejíž jediná náplň je krabička se svačinou, mobil a penál a vydám se ještě, než odejdu, do koupelny. Tašku upustím na zem a klíče položím na pračku. Potom se zahledím do zrcadla, s úmyslem trochu si urovnat to vrabčí hnízdo, co mám na hlavě. Přemýšlím, co s ním, až se nakonec rozhodnu stáhnout je gumičkou do vysokého culíku. Opět se kriticky zahledím na lesklou plochu a snažím se zhodnotit svůj vzhled.

Pozorně si prohlížím tu dívku naproti mně, která je mým přesným klonem. Má malou, štíhlou postavu, navlečenou v dlouhé tmavomodré džíny a tílko hnědé barvy, jen o pár odstínů světlejší než její duhovky. Její alabastrově bledý obličej zvýrazňuje, už tak tmavé oči.

Bedlivě si prohlížím její výrazné klíční kosti a římský nos, který v tom štíhlém a oválném obličeji se zasunutou bradou působí, až nepatřičně.

Konečně od odrazu odtrhnu pohled a mrknu na hodinky. Sakra! Jestli hned nevyrazím, přijdu pozdě!

Vyběhnu na chodbu a fofrem si natáhnu šedé kotníkové kecky, bez gumové špičky, které ráda nosím do města. Urychleně vyběhnu z domu a ve spěchu prásknu dveřmi. Seběhnu betonové schody a plnou rychlostí se řítím ulicí. Do cesty se mi připlete nějaká stařenka a já musím spěšně uskočit, abych ji nesrazila. Trochu zpomalím, ale pořád běžím slušnou rychlostí.

Už jen kousek! Jen jeden přechod a vyjít kopec. Celá uhnaná se zastavím před školní brankou a funím jak lokomotiva. Nedostává se mi vzduchu. Chvilku stojím, a když se mé splašené srdce začne vracet do pořádku, pro jistotu znovu zkontroluju hodinky. Zahledím se na ciferník a najednou ztuhnu šokem. Původně jsem si myslela, že je něco kolem 7:30, teď ale pochopím svou hloupou chybu. Není totiž 7:30, ale 7:00. Začnu soptit a z úst se mi hrnou jadrné nadávky. Já husa si ty hodinky navlékla vzhůru nohama a ani jsem si toho nevšimla! Jak blázen se ženu do školy, div nevyplivnu plíce a teď zjistím, že tu naopak budu muset čekat.

Naštvaně si to dodupu k lavičkám trůnícím před školní budovou a rázně se na ni posadím. V dalším okamžiku zase vyskakuju na nohy, protože zjišťuji, že je ještě mokrá od raní rosy. Zlostně si ji přeměřím pohledem. Bohužel mi však nezbývá nic jiného než čekat, až mě konečně někdo z učitelů pustí do školy. To si ještě ale chvíli počkám, neboť budova se otvírá až ve čtyřicet.

Po dlouhém a trýznivém čekání se konečně objevují první studenti a já si tu už alespoň nepřipadám tak podivně sama. Prohlížím si jejich zapálenou konverzaci a přemýšlím o tom, že oni vlastně o zvláštnostech naší školy možná ani nevědí. To je další věc, která mě od nich odlišuje. Já o magii vím, i když jí nevládnu. Na této škole platí jedno pravidlo. Buď se u tebe magie projeví a proto jsi zařazen do náboženského kroužku, kde se ji učíš pomocí motliteb ovládat. Nebo víš houby a také se o tomto druhu magie možná už nikdy nedozvíš. Tato stránka naší školy, a celé církve, je obzvlášť střežená. Nikdo, kdo nepatří k naší církvi a neprojeví určité nadání, tuto magii ovládat nedokáže.

Konečně nadchází ten pravý čas a nás vpouštějí do budovy. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a vykročím vstříc dalšímu roku.