Belinda Havranová čarodějka

2. Kapitola

Vkročím do budovy a rozhlédnu se po zaplněné chodbě. Je tu celkem zmatek a rozruch. Proklestím si cestu ke skříňce číslo 164 a uložím do ní boty a telefon. Na oplátku si z ní vytáhnu nové modré pantofle velikosti 39. Nazuji si je, ale necítím se v nich moc pohodlně. Koupila jsem si je teprve před týdnem a ještě je nemám prošlápnuté. Pokrčím nad tím rameny, když je nebudu nosit, nikdy si na ně nezvyknu. Popadnu batoh a vyrazím ke své třídě. Letos ji máme na stejném místě jako loni. Až nahoře pod půdou.

Vyšlápnu jedno schodiště a potom i to druhé. Konečně stanu před svou třídou a nesměle vcházím dovnitř. Ve dveřích nasadím nezaujatý výraz a rozhlížím se po hlučících studentech. Pátrám po svém místě, až nakonec zavadím o lavici s mým jménem.

Čekala bych, že budu sedět někde vzadu nebo veprostřed, jak tomu dosud bylo, ale to jsem se spletla.

Zamířím ke stolku v první řadě, skoro ve středu třídy. Rychle shodím batoh z ramene a zavěsím ho na kovový háček. Spěšně vytáhnu penál a položím ho do levého horního rohu stolní desky. Zatáhnu za jezdce zipu a opět tašku zavřu.

Okamžitě vyskakuji na nohy a pružným, rychlým krokem rázuji ke dveřím. Málem se srazím s dalšími příchozími, ale protáhnu se úzkou mezerou mezi nimi. Vstupuji na chodbu a nerozhodně se rozhlížím kolem.

Co teď? V tom spěchu jsem si zapomněla knihu na psacím stole. Toužebně zavzpomínám na rozečtený příběh o chlapci z lesa. Rázně zatřesu hlavou. Takhle nic nevyřeším. Nemohu pořád utíkat od reality, čas od času se jí prostě budu muset postavit.

Scházím schody do nižšího patra. Trochu se tu porozhlédnu a alespoň naleznu nějakou inspiraci ke kresbě. Naneštěstí mi na posledních pěti schodech podkluzuje noha a já se pod nimi rozplácnu jak široká, tak dlouhá. Tiše zakleju. Ty pitomí pantofle mají strašně hladkou podrážku.

Rychle vyskočím na nohy a podmračeně se rozhlížím kolem. Najednou můj pohled upoutá starý svazek povalující se v koutě ve stínu vysoké květiny v květináči. Dojdu k ní a vytáhnu ji na světlo. Sluneční paprsky se lehce zatřpytí na odrbaném písmu vyšitém do plátna zlatou nití. Kniha se mi lehce zachvěje v prstech a pak se jakoby uvolní.

Musí to být kniha z knihovny. Ze sekce o magii. Ze sekce uzamčené očím obyčejných nevědomých lidí.

Asi musela utéct, pomyslím si. Znám takové knihy, doma jich taky pár máme a mají neskutečný zlozvyk se čas od času přerovnávat. Přesto ale cítím, že tahle kniha není stejná. Nevím, jak to vím. Netuším, kde se ve mně ta domněnka vzala. Jediné čím jsem si naprosto jistá je, že tenhle svazek není obyčejný ani mezi svými. Najednou mě přepadá nezkrotná zvědavost. Co ta kniha asi obsahuje? A jak se jí podařilo utéci z kouzlem zajištěného regálu. Najednou mám pocit, že bych tu knihu, před tím než ji vrátím, měla prozkoumat. Nyní se však vracím k předchozím plánům. Tady na pozemcích školy, rozhodně není dobrý nápad to zkoumat a tak se vydávám na obhlídku přestávkové situace. Ale jsem tak zamyšlená a soustředěná na to co dělají ostatní, že si ani nevšímám cesty před sebou a kolemjdoucích, takže někoho srazím. Kniha mi vypadne z ruky a já zavrávorám. Ve snaze udržet se na nohou málem stáhnu dolů i svou nebohou oběť. Než to však stihnu, ujedou mi hladké podrážky mých pantoflí a já skončím na keramických dlaždicích s naraženým pozadím.

Sakra! Mám to já dneska smůlu. Má nálada se opět ocitá pod bodem mrazu, ale sbírám slušnost, abych se alespoň omluvila, když už jsem do někoho vrazila. Má oběť se ke mně sklání a já jí konečně mohu pohlédnout do tváře a zjistit, kdo to je. Poznání se však nekoná. Kluk, do kterého jsem vrazila, má hnědé vlasy a zelené oči a já s jistotou vím, že jsem ho tu nikdy dřív neviděla.

„Nestalo se ti nic?" Ptá se mě se špetkou starosti v hlase.

„Ne, nic vážného. Omlouvám se, že jsem do tebe vrazila. Měla jsem dávat pozor."

„No, ale to já taky." Prohlásí s úsměvem.

Zamračeně a zkoumavě si ho prohlížím, až se ošije. To už ale stojíme na nohou a já mám knihu opět v bezpečí svého sevření.

„Kdo jsi?" vyhrknu nakonec. Vzápětí si však uvědomím, jak hloupě ta otázka musí znít a rychle se snažím vše napravit. „Chci říct... Nikdy jsem tě tady neviděla. A, no, prostě..." chrlím ze sebe a slova se mi pletou. Nakonec trochu rozpačitě zmlknu, protože je mi jasné, že plácám hlouposti a nechám ho, ať si to všechno přebere sám.

Chvíli se mračí, pak mu však v očích svitne pochopení.

„Takže ty chceš vědět, proč tu jsem." Prohlásí pomalu a bedlivě mě sleduje. Není to otázka, jen konstatování. Přesto však přikývnu a on pokračuje.

„Právě jdu z ředitelny. Byl jsem si tam pro pokyny, jsem tu totiž nový. Přestěhovali jsme se a já nastoupil sem. Momentálně patřím do deváté třídy, ale nevím, kde přesně je. Pomohla bys mi prosím tu třídu najít?"

Jenom přikývnu. Takže nový student. A deváťák. Skvělé je to můj nový spolužák a já ho musím hned srazit a jako druhé ho vyzpovídat. Dokonalé Beth. Úžasný začátek.

Ale nahlas jen řeknu: „Samozřejmě." Mávnu na něj, aby mě následoval. Jde vedle mě a zvědavě se rozhlíží kolem.

„Já jsem Belinda, ale všichni mi říkají Beth. Jak se zdá, jsme spolužáci. Nechtěl bys, abych ti o ostatních něco pověděla? Myslím tím takové to rychlé zasvěcení do kolektivu"

„Ano, to by bylo fajn. A jinak, já jsem Gabriel, preferuju, ale oslovení Riel." Přikývnu a zamířím k místnosti v níž odteď budeme trávit většinu dne. Staneme ve dveřích a on mi nakukuje přes rameno.

„Támhle," mávnu ke skupině kluků, „je většina kluků. Já osobně si o nich myslím, že jsou fajn. Někdy sice trochu rozjetí, ale jinak fajn. A tam," kývnu hlavou k další dvojici chlapců, „stojí Bred Červenka s Dennym Galdacem. Jsou to takoví podivíni a nehorázně milují Minecraft. Varuju tě, když se o té hře zmíníš, už je nepřinutíš zavřít pusu. A jako poslední tu máme holky." Mávnu rukou směrem k chichotající se skupince. „ Markéta Zajícová, to je ta vysoká hnědovláska ve světle zeleném tričku, je něco jako královna třídy. Všemi oblíbená, všemi uctívaná. Jejich hierarchii ti vysvětlovat nebudu. Jestli tě bude zajímat, stačí je jen pozorovat a všechno pochopíš." Vrhnu po něm veselý úsměv a kráčím ke svému místu, uklidit si onu pozoruhodnou knihu.