Belinda Havranová čarodějka

9. Kapitola

Stojím přede dveřmi do Henrietina bytu a čekám na Helenu. Rozhodně jsem nechtěla, aby si mě ta bláznivá věštkyně zapsala na další hodinu, a tak jsem se raději spěšně vytratila. Stojím tu už celou věčnost. Vím, že si Helena chtěla něco koupit, ale už jí to trvá opravdu dlouho. Netrpělivě podupávám a pokouším se nedívat se každých deset vteřin na hodinky.

Konečně se sestřenka objevuje ve dveřích a na tváři jí pohrává spokojený výraz. Co mě ale zarazí, není její blažený úsměv, ale pohled na naditou igelitovou tašku v její pravé ruce. Ale ona mi nenechá ani vteřinu k nadechnutí a už se na mě řítí vodopád slov: „To bylo skvělý! To si musíme někdy zopakovat! Takhle jsem si to ve městě v životě neužila a podívej, co jsem si koupila!" vykřikuje nadšeně a už mi ukazuje obsah tašky.

„Koupila jsme si kyvadélko, karty, tu mastičku runový prstýnek a tohle je svěcená sůl! Jo a taky mi přidala tu knížku o očistě prostorů zdarma! To je skvělý ne? Ale... napadá tě, co budeme teď doma dělat?" zarazí se a zapřemýšlí.

„Hm... ne. Co si pustit nějaký film?"

„No..." zamyslí se sestřenka pak jí, však v očích svitne nápad „to není špatný nápad, ale mám lepší." Prohlásí a spokojeně se zašklebí.

„A co teda?" ptám se zvědavě, ale ona se jen zákeřně usměje a zavrtí hlavou.

„To by to pak nebylo překvapení." Argumentuje a já nad ní jen s úsměvem zakroutím hlavou.

Cestou k ní domů se z ní snažím nenápadně dostat, co má v plánu, ale ona mlčí jako hrob.

***

Helena odemyká vchodové dveře svého bytu a já s nekonečnou vděčností vcházím dovnitř, pak se naprosto vysílená svalím do jednoho ze dvou křesel, která jsou v obýváku. Dnešek byl opravdu náročný a já už se vidím v posteli s peřinou přetaženou přes hlavu.

Cestou mě totiž ještě Helena přesvědčila o nutnosti navštívit knihovnu, levné knihy a pár dalších obchodů. Ospale se rozhlédnu kolem.

Helenin byt je malý a skrovný, ale přesto je to to nejútulnější a nejpřátelštější místo jaké znám. I když na přátelskosti mu dost ubírá to, že je až ve čtvrtém patře. Ty schody mě jednoho dne zabijou. Hela dřív taky skuhrala, ale už si za ten rok stačila zvyknout, protože výtah je permanentně rozbitý.

Vytáhnu si z batohu věci na spaní spolu se zubním kartáčkem a pastou. V koupelně se převléknu a udělám hygienu. S mnohem lepším pocitem se vracím do ústřední místnosti bytu, tedy do obýváku, a čekám, že tam na mě bude čekat Helenina pohodlná pohovka, připravená na uštvaného nočního návštěvníka. Opak je však pravdou. Gauč není připravený a už vůbec není na svém místě. Nechápavě se rozhlédnu po místnosti. Zrakem přelétnu po pohovce, křeslech a stolku odsunutých ke zdi. Nakonec se mi zrak padne do prostřed místnosti. Tam, kde předtím ležel koberec, sedí Helena v proužkovaném pyžamu a vedle sebe má tašku s věcmi, které si dnes koupila. Kolem ní je, tou jak sama říkala svěcenou solí, nakreslený velký kruh a před ní leží stejné čtyři mističky s představiteli živlů, jaké jsem viděla u Henriety. S úsměvem mi pokyne, abych se posadila naproti ní a já tak zdráhavě učiním. S nedůvěrou se na ni zahledím a čekám, jak se situace vyvine.

Sestřenka se na mě vesele usměje a spokojeně pokývne hlavou.

„Super! Tak teď, když jsi uvnitř kruhu, nesmíš vystoupit, pokud nespustím hranice. Co na tenhle rituál říkáš? Rita mi navrhla, ať si ho vyzkoušíme. Ten solný kruh by nás měl ochránit před psychickým nátlakem. Úžasný viď? A přitom je to taková jednoduchá věc."

„Rita?" podivím se.

„No jo. Henrieta mi navrhla tykání. Přátelé jí prý říkají Rita. Jinak, že je ten kruh super?!"

Jo." Souhlasím, ale sarkastickou poznámku, která mi proletí hlavou, si nechám pro sebe. Nechci jí kazit radost.

„Říkala jsem si, že když už jsme si vyzkoušeli magickou očistu, mohli bychom zkusit i nabýt ty naše společné náhrdelníky energií. Budeme pak navždycky ve spojení."

Jen jí na to kývnu. Stejně je jasné, že i kdybych odmítla, ona by mě stejně nakonec nějak přesvědčila. Jsem strašlivě unavená a jediné co si přeju je zalehnout a spát alespoň deset hodin. Proto jsem rozhodnutá své mučení neprotahovat.

Helena se usměje a vytáhne z výstřihu svého pyžama náhrdelník s prstýnkem a já ji v jejích pohybech napodobuji. Vše probíhá skoro stejně jako na kurzu, který jsme dnes navštívily jedině s tím rozdílem, že tentokrát se trochu změnilo "zaklínadlo".

Helena náhrdelník vloží do misky se solí a obřadně pronese: „Posiluji tě zemí" šperk se napne a je ponořen do misky s vodou.

„Posiluji tě vodou." Přívěšek je opět vyzvednut do výšin a prstýnek na konci řetízku je protažen plamenem svíčky.

„Posiluji tě Ohněm."

Nakonec je horký kov ochlazen kouřem stoupajícím z vonné tyčinky se slovy: „Posiluji tě vzduchem. Tak se staň." Poté si náhrdelník položí do klína a poděkuje všem ze čtyř živlů. Já všechny její pohyby a činy unaveně napodobuju. Na konec rituálu Helena pronese slova, která mají zrušit solnou bariéru mezi námi a okolním světem. Ještě jí pomůžu s úklidem a přípravou mé provizorní postele. Popřejeme si dobrou noc a obě se vydáváme na kutě.

Pohodlně se uvelebím a položím si hlavu na polštář. Spánek mě postupně přemáhá a mé smysly ochabují. Helena už také zhasla a občas z jejího pokoje zaslechnu hluboké oddechování spících spánkem spravedlivých. Najednou jako při ráně elektrickým proudem mi proletí myslí nutkání. Nutkání tak silné a naléhavé, že ho není možné ignorovat. Okamžitě jsem zcela probuzená a nabitá novou a záhadnou energií. Je mi jasné, že pokud svému nutkání nevyhovím, sežehne mě vulkán praskající energie, který cítím těsně pod kůží. Zvednu se a zamířím ke koupelně, kde jsem nechala batoh s věcmi. Pokleknu vedle něj na studené dlaždice a rozepnu zip. Tam v nitru mého zavazadla, na hromádce čistého oblečení, leží kniha. Stará kniha s otřepanými deskami a odrbaným zlatým písmem. Kouzelná kniha sršící stejnou energií, kterou cítím v sobě. Kniha, jež jsem našla ve škole za květináčem. A já s jistotou vím, že jsem si jí na cestu k Heleně nesbalila. Že celý týden pokojně ležela v mé školní tašce.

Nazdáár:D tak další kapitola na světě a tentokrát dřív než po dvou týdnech;)