Belinda Havranová čarodějka

8. Kapitola

Hela vyráží hned, jak si zavážu tkaničky. Málem jsem kvůli ní zapomněla za sebou zamknout. Musela jsem jí doběhnout, to jí, ale očividně nevadí. Rázuje si to ulicí a chodce v protisměru nebere v potaz. V tomhle směru mám smůlu, že jsem menší než ona. Mám totiž o dost kratší nohy, a proto musím jít mnohem rychleji, než se mi líbí. Sem tam musím i popoběhnout.

Konečně se ocitáme u Rybníčku, zastávky, kde přebývá věštkyně. Už to není daleko. Jdeme dál podél tramvajových kolejí, až staneme před velikou světle zelenou budovou. Nalevo v její spodní části je obchod s uzeninami a na druhé s tabákem. Mezi nimi jsou skleněné dveře. Nejdříve se jimi protáhnu já a Helena hned za mnou. Před sebou máme menší halu a schodiště. Zdoláváme jeden schod za druhým, až se dovlečeme k dřevěným dveřím v oprýskaném rámu. Vedle visí cedulka s nápisem

Henrieta Jasníková

Vědma

Spirituální konzultace:

Po - Pá 10:00-17:00

So - Ne 12:00 -17:00

Pozorně si štítek přečtu. Jo určitě jsme tu správně. Zvednu ruku a zazvoním na zvonek vedle. Okamžik čekáme, ale po chvilce nám přijde otevřít usměvavá asi třicetiletá žena s vlasy barvy karamelu. Zkoumavě si ji prohlédnu a pak se nejistě zeptám: „Vy jste Henrieta Jasníková?"

„Ne," zavrtí žena hlavou „já tu jsem na kurzu věštění. Vy tam jdete taky? Jinak já jsem Sandra."

„Belinda" představím se.

„A já zase Helena." Vyhrkne nadšeně sestřenka a potřese Sandře rukou. „Byla jste tu už někdy? Jaké to tu je?" ptá se zvědavě.

„Pojďte a uvidíte." Usměje se Sandra a vydá se na zpáteční cestu do útrob bytu.

Střetneme se s Helenou pohledy, ale pak jen pokrčíme rameny a jdeme dovnitř. V úzké chodbě si sundáme boty a vydáme se k otevřeným dveřím odkud je slyšet hovor dalších návštěvníků. Ale Ještě než jimi projdu, vtiskne mi Helena něco do dlaně. Je to hladké a studené. Podle hmatu bych řekla, že je to řetízek. Rozevřu dlaň, abych se přesvědčila a opravdu... Je jednoduchý, možná z oceli a jako přívěsek na něm visí prstýnek. Ne takový ten levný jen tak z nějakého obchodu, který vám obarví prst. Tipla bych to spíš na Heleninu vlastní výrobu.

Tři bronzové drátky se proplétají do copu a oba konce jsou spojené něčím, co připomíná zašmodrchaný uzel. Není to zrovna nejzářnější kousek, ale vypadá hezky. A navíc je to dárek od Heleny. Nevím, proč mi ho dala zrovna teď, ale neptám se, protože lekce má za chvíli začít.

Rozpačitě se kolem sebe rozhlédnu. Je to tady přesně tak praštěné, jak jsem se obávala a přesně jak jsem doufala, že to tu vypadat nebude.

Okna jsou zatažená těžkými závěsy a skrz garnýž jsou provlečeny různé amulety a korálkové přívěsky. Divím se, že tam nepřidala i česnek proti upírům. Naproti oknům si všimnu velikého policového regálu. Čistého a očividně pečlivě udržovaného. Na policích zahlédnu pár křišťálových koulí, ametystových mističek a jiných magických pomůcek.

Další co upoutá mou pozornost, je oltář naproti dveřím, kterými jsme sem vstoupily.

Když skončím s rozhlížením, všimnu si háčkovaných a batikovaných polštářků, na kterých všichni sedí. Neochotně si vyberu jeden z těch háčkovaných a opatrně se na něj posadím. Všichni ostatní už čekají, až se objeví věštkyně. Ta vzápětí s velikou dramatičností projde korálkovým závěsem, který brání výhledu do vedlejší místnosti. V ruce drží broušenou kamennou misku, ze které stoupá šedivý kouř. Zavětřím a ucítím vůni kadidla a vonných tyčinek. Ještě chvíli pozoruji sloupce dýmu linoucí se z misky, pak však zaměřím svou pozornost na ni.