Svazek pečlivě zastrčím do jedné z četných kapes mého milovaného batůžku. Rozhlédnu se po místnosti a poprvé si všimnu nových plastových oken. Vynikající, pomyslím si. Alespoň, už tu nebudou takové výkyvy teplot, o to se už nová okna postarají.
Pohledem opět sklouznu k otevřenému batohu a zpozoruji několik čistých, bílých stran. Jeden list si vezmu a zbytek uložím do lavice.
Popadám tužku a provádím první črty. Tuha se dotýká stránky. Jezdí po ní a špiní ji různě tlustými čárami. Šedá chodba s partou rozesmátých studentů se začíná vynořovat z jasné běloby.
Jeden tah za druhým se dílo blíží ke svému cíly, vtom mě však ze soustředění vytrhává něčí smích. Zlomyslný smích a já zvedám oči od papíru, abych se podívala na koho je namířen.
S nezájmem přelétnu pohledem dvojici děvčat stojících u vedlejší lavice.
Je to Andrea a Lea. Má nejméně oblíbená dvojice. Jsou něco jako druhé královny třídy. Kdo nespadá pod Markétu, spadá pod ně. Obě děvčata mají hlavy u sebe a něco si šuškají. Zaslechnu své jméno. Jen tlumeně, ale jsem si jistá, že je jedna z nich pronesla. Vzápětí otočí tváře mým směrem a znovu propuknou v hlasité a posměšné hihňání.
Nesnáším je! Nebýt nich, měla bych i já v tomto kolektivu své místo. Vždyť i ten Bred s Dennym jsou považováni za nedílnou část třídy.
V tom zazvoní. Řinkot starého zvonku se rozléhá celou školou a současně s tím vchází do třídy učitel. Všichni vstáváme a po kantorově vyzvání si opět sedáme. Já se však nedokážu soustředit. Nemůžu se soustředit. I když se snažím nedat to na sobě znát, pod povrchem bezvýrazné masky bublá hněv. Hněv, že mě učitel musel posadit zrovna vedle Andrey. Hněv na ni a na Leu. Hněv na vlastní bezmocnost se jim pořádně postavit. Snažím se, ale pořád to nestačí a jejich posměšné pohledy a vysměvačná slova se mi zadírají hluboko pod kůži. Snažím se ty pocity uklidnit. Schovat pod pokličku a zašít je do nějakého zaprášeného koutku své duše a mysli, ale jde to pomalu.
Najednou si všimnu, jak učitel zvedne hlavu a rychle s ní trhne mým směrem. Přimhouří oči a stiskne už tak tenké rty, do ještě tenčí linky. Jeho pohled se do mě zavrtává s nesmírnou intenzitou. Vyvádí mě to z míry. Nikdy se mi nikdo nedokáže takhle podívat do očí. Moc je děsím. Pak se však učitel lehce usměje a svůj pohled odvrátí.
Ani jsem si neuvědomovala, jak mě ten pohled tížil, než se jeho oči odvrátily. Jsem trochu zmatená, ale donutím se soustředit na jeho slova.
ČTEŠ
Belinda Havranová čarodějka
FantasíaMusím se přiznat, že sama jaksi nevím, co přesně píšu. Příběh se bude rozvíjet, jak mě povede inspirace a obsah se zde objeví, až když budu mít trochu jasno. Samozřejmě můžete přispívat i vy. Nové nápady rozhodně ocením. Jinak co vím jistě je, že p...
