Žoldácké krédo (Ukončeno)

4. Král Úzkého moře

Dnešní část se odehrává na úplně jiné části Západozemí. Snad jste si nemysleli, že navždy zůstaneme jen s Tyrionem? Slova „Noc je temná a plná hrůz." naberou toho správného směru.

Před 27 lety - Kdesi za Zdí

Utíkali, co jim nohy stačily a přesto se to zdálo nedostačující. Smrt jim dýchala na krky v pravidelných intervalech. Dusavé kroky se přibližovaly. Stále před sebou viděl záda svého staršího bratra, nesoucího dítě v náručí. Bál se, aby po cestě nezakopl a neublížil tomu uzlíčku. Měl větší strach o to robě než o svůj vlastní život. Dost podivné na jedenáctiletého kluka. Ale ta hodina v lese mu stačila k předčasnému vyspění. Hry, které hrávaly, jídlo, které obědvali, nic z toho nebylo důležité. Jediné na čem záleželo byli jejich křehké životy. Tady a teď.

„Pospěš si!" dolehl k němu čím dál více se vzdalující hlas staršího bratra. Neměl sílu pokračovat. Nohy se mu pletly a bodavá bolest v boku se ozývala s čím dál větší intenzivitou. Cítil, jak mu slzy zamrzávají na tváři. Stane se tou pověrou, kterou je ve vesnici strašily starší děti. Ledovým monstrem s modrýma očima. Oživenou smrtí.

„Larsi! Honem!"

Pravá noha se mu opozdila díky kostnaté ruce, která ho za ní uchopila. Chlapec se svalil do sněhu. I skrz mlhu a slzy mohl vidět, jak jeho bratr běží dál. Volal na mladšího hocha, ale nezastavil se. Věděl vůbec, že upadl? Měl by křičet, ale slova mu zamrzla v hrdle.

„Larsi!"

---

„Larsi! Hej! Prober se!" čísi ruka mu zatřásla ramenem a probrala ho z té nikdy nekončící noční můry. Modré oči se otevřely do šera podpalubí. Pokusil se nalézt toho zachránce, kterého byl odhodlán okamžitě proklít. Jelikož vděčnost na téhle palubě neměla místo. U nohou jeho postele seděla silueta muže.

„No sláva! Naše Šípková Růženka se probrala!" paprsky světla pronikající skrz díry se odrazily ve zlatých zubech černošského piráta. Ten, jenž byl probuzen se okamžitě posadil. Postel pod ním byla celá promočená a i v šeru to bylo znát.

„Vlhké sny, co chlape?" nepřestal dotírat nevítaný host. Lars si promnul zalepené oči než se začal věnovat otravnému muži.

„Co tady děláš, Salladhore?"

Pirátovy se opět zablýskly zuby, když se jeho ústa rozšířila úsměvem. Nevěnoval se podráždění svého mladého přítele, místo toho po něm hodil košili.

„Co myslíš, že dělám ty holomku? Budím tě."

„Jo? Tak to jsem si nevšiml. Ale proč mě budíš?"

„Ty máš vážně v hlavě nasráno! Pamatuješ si vůbec něco z toho, na čem jsme se domlouvali?"

V poslední době si dopřával dost bujaré zábavy. Pitky až do rána, krásné panny na jeho klíně, všechny ty terče, do kterých se mu podařilo střelit i mírně přiopilému. Jak by si pak mohl pamatovat, co mu jeden drzý pirát povídal?

„Ehm, ne?" položil mu spíš otázku než odpověď, mezitím, co na sebe navlékne košili. Zakryje tím stopu po mnoha jizvách, která za svůj třicetiletý život utržil. A ne všechny byly oprávněně.

Salladhor Saan vstal z jeho lože, sepjal ruce a zadíval se k nebi. Nebo spíše do stropu podpalubí, skrze dřevo stále vidět neuměl. I když byl znám tím, že uměl téměř vše nebo si to jen myslel.

„Má jediná bohyně s šesti kozisky, jak si mě kdy mohla přivést do cesty tomuhle věčně nalitému špatnostřelci!"

Lars nahodil svůj podmračený výraz, který využíval v momentech, kdy se cítil mimořádně uražen. Což byla zrovna tato chvíle. Ale Sall si ho nevšímal a dál se modlil ke své šestikozé bohyni. Budiž, když už je někdo vysoce oddán víře, proč ho z toho klamu probouzet.