Žoldácké krédo (Ukončeno)

7. Bitva nehodných

Další skok o kus dál, koho by bavilo zůstávat pořád na tom samém místě, zvlášť když se v téhle můžete dočkat nějaké té akce :3

Týden se s týdnem sešel a již uplynulo dvacet jedna dní od prvního střetnutí lannisterského vojska s menším vojskem Tyriona Lannistera. Seveřané byli blíže každým dnem, ale zlaté lvi nic nepobízelo kupředu. Ze strategického hlediska se nalézali na perfektním místě. Nebylo nutno spěchat. Vlci si jednoho dne najdou cestu k jejich branám.

~~~

Stál na tlustém špalku, kolem krku oprátku, ruce svázané za zády. Oči upíral do davu nebo spíše skupiny vojáků, kteří se přišli podívat na popravu. Jeho tvář byla překvapivě klidná. Někteří si mohli říkat, jak hrdě ten mladík přijímá svůj trest. Ale on necítil hrdost a už vůbec neoplýval vnitřní rovnováhou. Stále se na něm podepisoval šok a neschopnost pochopit, co se to s ním vůbec děje. Nečekal, že umře. Mozek stále nedokázal přijmout takovou těžkou informaci. Proto si o něm mohl kde kdo pomyslet, jaký mladý hrdina to je. Hrdina s tragickým osudem.

Jeho pán stál na špalku kousek od něj. I on upíral své šedé oči do davu. Zarputilý výraz jim nedával možnost těšit se ze strachu brzkých mrtvol. Nepodívá se jeho směrem, přesto slova jsou mířena k němu.

„Je načase smířit se se smrtí. Přijmi ji jako svou družku, obejmi ji a vyraz na druhý břeh."

Dech se mu začne zrychlovat. Chvíle procitnutí přišla v nejméně vhodnou dobu. Po slovech jeho pána prozřel. Zemře. On zemře. Ale on chce žít. Proč ... proč by chtěli jeho smrt? Byl jen pouhým panošem. Cítí, jak se mu slzy derou do očí. Nesmí je pustit ven. Nechce vypadat jako zbabělec. Ale copak on byl nějaký hrdina? Mladý panoš, syn otce z ne moc známého rodu, nikdy neokusil bitvu ani nestrávil noc se ženou. Život mu pomalu protéká mezi prsty, nelze tu čirou tekutinu zachytit. Ať se snaží sebevíc, nejde to. Nechce zemřít. Nemůže zemřít. Neprovedl nic špatného!

„Bohové, pomozte mi," vykřikne ve svých zbloudilých myšlenkách do nejasného ticha. První slza steče po líci. Obkrouží bradu než dopadne na dutý špalek, který brzy zmizí a vystřídá jej pouhý vzduch pod nohami. Někdo z davu se uchechtne. Dva muži se odpojí od skupiny a přistoupí k nim, aby ukončili jejich cestu na tomto světě. Musí se na něj podívat. Chce vidět tvář toho, kdo ho pošle na onen břeh. Vojákovi se ve tváři zračila lhostejnost, skoro až otrávenost. Jako by to vše chtěl mít, co nejdřív z krku. Braní životů pro něj bylo denním chlebem. Bez meškání nebo zaváhání by setl hlavu nejbližšímu druhovi, kdyby musel.

„Ať se houpaj!"

„Skopněte už konečně ty špalky!"

„Smrt zlodějům!"

Hlasy se přeřvávaly s ryzí nadšeností. Přišli se podívat na smrt, která si nepřijde pro ně. Poslední chvíle napětí je umlčeli a oni s radostí hyen netrpělivě odpočítávali poslední vteřiny. Naděje zmizela, mohl už jen čekat až se smyčka utáhne kolem krku a s blažeností milenky ho okrade o to nejdražší, co měl. O vlastní život. Nechtěl se na ně dívat. Zešílel by. Sekundy před svou smrtí. Zavře oči a pokusí se ovládnout třas. Nechce, nechce umřít. Nemůže. Nemůže. Slyší nejasné vykřiknutí davu a poté nesnesitelné ticho protne hlas.

„Počkejte! Lord Tyrion vyžaduje služeb tohoto mladíka."

Odpovědí je nejasné zabručení. Prudce otevře oči, aby stihl spatřit svého pána škubajícího se ve vzduchu v posledním souboji s temnotou. Bohužel prohraném.