ŽIVOT POUZE PRO TEBE

2.

Bolí mě hlava, no, hlava, vlastně celé tělo.  „Au" syknu, to proto, že mi nohou projela silná ostrá bolest. Neodvažuji se otevřít oči, ale podle ostatních smyslů si myslím, že ležím na nějaké posteli, která však není moje.  Jsem unavená, tak si na chvíli zdřímnu...

Spím asi tak 10 minut, když vtom mě vzbudí maminčin hlas: „A bude moje Val v pořádku? A co balet, co bude s baletem? Je to její život, nemůže ho ztratit." A pak hlas nějakého muže, typla bych ho na 50 let :„Paní Robinsonová, uklidněte se, slečna Valérie má pouze zlomenou nohu, bude to otázka jednoho nebo dvou měsíců, než se bude moci zpět vrátit k baletu." Né, pomyslím si, jen to né! Já přeci potřebuji cvičit každý den, vždyť konkurz na výběr do soutěže je už za půl roku! Co teď? Neudržím se a začnu vzlykat...¨

„Valinko, buď silná holka. Přišly za tebou kamarádky, před nimi přeci nechceš vypadat jako nějaký ufňukánek..." to víte kdo je, že? Kdo si myslí že moje mamka, má naprostou pravdu.  „Tak já půjdu a pozvu dál holky, souhlasíš?"  „Jasně mami, díky..." teď vážně nemám náladu na rozvité věty...

„Jé, ahojky Val jak se daří?" zeptají se holky zároveň a potichu se zachichotají. „Platíš mi kolu!" vykřikne Dominika a já sebou vylekaně trhnu. „Promiň" začne se zběsile omlouvat. „V pohodě," řeknu, „holky, jen, víte co by mě zajímalo?" „Ne, povídej" odpoví Julie. „Jak jsem se sem dostala? A co se vlastně stalo?" Tuhle otázku jsem potřebovala vyslovit už od té doby, co jsem se vzbudila. Teď se ujme slova opět Dominika: „Takže poslouchej Val, po kině jsme si zašly k Juliiným rodičům na skleničku likéru, aby jsme zapily náš skvělý večer. Vše skvěle vycházelo, dokud do baru nevtrhli tři opilí chlapi- už v baru několikrát byli, ale nikdy tam neudělali takovou spoušť, jako včera. Převrátili všechny stoly a ty jsi se snažila zavolat policii. Jeden si toho všiml a hodil po tobě židli. Ty jsi uhnula, ale ne dostatečně, a tak tě trefilo opěradlo do obličeje a zbytek do nohy, kterou máš teď zlomenou. " Pak jsme si dlouho do večera povídaly, a já byla šťastná, že alespoň někdo mě má rád.

Když holky odešly stalo se něco, co jsem nikdy nečekala. Přišla mi SMS! Asi se divíte proč mám takovou radost ze SMSky, ale mám k tomu své důvody. Zaprvé- nemám radost z toho, že si můžu s někým psát, ale S KÝM si píšu a zadruhé hrozně se nudím, tak alespoň nějaká zábava.  Ale teď to hlavní, víte kdo mi napsal? Ten nejbáječnější člověk na světě. Už víte? No, jasně že Eric!!! Wow, wow! Já se snad zblázním radostí, ale nejdřív se pustím do čtení...

„Ahoj Valérie, doslechl jsem se, co se ti stalo. A tak mě napadlo, mohl bych za tebou přijít do nemocnice? Zítra po škole? Nemusíš odepisovat hned, ale byl bych rád. ERIC."

Mé srdce plesá, mám takovou radost! Že by konečně přišla řada i na mě? Ale co si proboha vezmu na sebe? Vždyť s sebou nemám ani svou SOS taštičku (je v make- up, řasenka, lesk na rty a tužka na oči)- bez těchto věcí se neobejdu. A teď zůstala někde doma, pohozená v koupelně (nedivila bych se, kdyby rozházená na zemi, nejsem zrovna uklízecí typ, takže když pospíchám a něco mi spadne, nechám to ležet kde to je...). No to nevadí, skočím se podívat na záchod, jak vypadám...

No jo nedošlo mi, že mám zlomenou nohu, a tak jsem prudce vstala, a spadla. Na druhý pokus to už bylo lepší... V koupelně jsem zjistila tohle: Po dopadu židle mi zůstala pod okem modřina, jinak bych mohla dát svému vzhledu 8 bodů z 10, což je docela dobrý ne? Teď se půjdu osprchovat a na chvilku přestanu psát do svého deníku. Tak buďte napjatí, za nedlouho budu psát dál...

SOUTĚŽ

Děkuji všem za přečtení další části, snad se opět líbila. Kdyžtak napište své názory do komentářů a pokud se líbila můžete dát hvězdičku. Děkuju! Můžete si typovat, jak se bude příběh dál odvíjet s Val a Ericem: pište do komentů ANO nebo NE, podle toho, zda si myslíte jestli se dají dohromady. 1. správná odpověď dostává věnování další části!!! Tak zatím papa. Vaše Aní...