Danger is BACK | Vkook |

9.

Blížila se osmá hodina večerní. Hoseok společně s Jiminem byly v hale a obouvali si své boty, když k nim přiběhl Namjoon, Jin a Yoongi. "Kam jako jdete?"

"Jdeme se podívat na JungKooka, dlouho jsme tam nebyly." Odpověděl Jimin, když si oblékal bundu.

"Taehyung chce jít taky." Odpovědě Jin

"Tak ať jde. Co mi v tom brání?"

"Nikdy ho takhle neviděl." Vydechl smutně a sklopil hlavu k zemi.

"Byl sedm let za mřížemi jsem si jist, že tohle pro něho nebude to nejhorší." Vložil se do toho Yoongi, který byl taky již oblečený.

Jin přikývl. "Jděte napřed doženeme vás." Všichni přikývly a odešli. Jin vyšel schody nahoru a zaťukal na jeho dveře. "Chceš jít tedy s námi?" Řekl dostatečně nahlas aby ho slyšel. Dveře se během několika vteřin otevřeli. Stál v nich Taehyung, který měl na tváři naštvaný výraz a ruce zkřížené na prsou. 

"Ne, nechci. Děkuji." vydechl chladně a s hlasitým bouchnutím, zavřel dveře přímo před Jinovým nosem. Jin se podíval na schodiště kde stál Namjoon a pozorně sledoval tuto situaci. 

"Běžte dneska sami, zůstanu tu s ním a promluvím si s ním." vydechl Jin a opět zaťukal na jeho dveře. Namjoon kývl hlavou, zvedl ruku na znak pozdravu a odešel. "Tae, promluvme si." vydechl Jin a vzal do ruky kliku, kterou stlačil a otevřel tak dveře od jeho pokoje. "Fuj." zadržel dech a rozeběhl se k oknu, které okamžitě otevřel. "Nechcíplo ti tu něco?" rozhlížel se kolem sebe a snažil se Taehyunga, alespoň trošku usmát. 

"Je to dost pravděpodobný, nebyl jsem v tomhle pokoje sedm let." řekl opět chladně. Jin si povzdechl a rozhlédl se kolem. Spatřil Taehyunga, v posteli schovaný pod peřinou. Sklesle se na něho podíval a peřinu odsunul stranou tak aby se mohl podívat co tam Taehyung provádí. 

Jin zůstal překvapen, když odhrnul peřinu a spatřil kolem jeho těla papírové kapesníčky. "Bože." zašeptal si pro sebe a posadil se na postel. "Chceš si o tom promluvit?" 

"Není ani o čem, Jine. Podívej se na mě. Jsem troska. Zachránil jsem život klukovi, kterého jsem miloval, ztratil jsem sedm let života strávený ve vězení, a když přijdu zpět zjistím, že si ona osoba na nic nevzpomíná. Je to hrozný pocit." pokroutil hlavou. "A když si jenom vzpomenu na sedm let toho nekonečného smutku, a bolesti, kterou jsem tam prožíval. Připadám si tu navíc. Vzpomněli jste si na mě za těch sedm let?"

"Ovšem, že ano. Jak se můžeš takhle blbě ptát Taehyungu!" 

"Nikdo jste se za sedm let neozval." uchechtl se Taehyung. "Ani jeden zkurvený telefonát, ba i dopis by postačil!" 

"Tae -"

"Nech si to pro sebe. Nejsem zvědav na tvoje omluvy. Ani nevíš, jak to bolí, když vím, že ani jeden z vás nestojí o to abych tu byl."

"Prosím?" Bože - kde bereš ty slova."

"Slyšel jsem Jimina a Yoongiho, jak si povídají v obýváku."

Mohlo být kolem jedenácté hodiny večerní, když jsem scházel schody dolů do kuchyně a uslyšel v obýváku dva hlasy. Neřešil jsem to a šel dál, jenže když jsem zaslechl o člověku o kterém se bavily zastavil jsem a pozorně poslouchal. "Zdá se mi to, nebo mi to připadá, jako by tu Taehyung ani nebyl?"

"Mám ten stejný pocit Jimine. Je to zvláštní, ale jako by už nepatřil mezi nás." vydechl Yoongi a sklopil hlavu. 

"Vždycky to byl on kdo se mnou hrál videohry, a teď si to nedokážu ani představit." au to bolelo. 

"Vidíš, nepatřím sem. Patřím do světa kriminalistů."

"Ale to my taky. Jsme jako ty. Zabíjíme, střílíme a já nevím co všechno. Patříš k nám." 

"Ne, nepatřím. Vy jste ti, kteří ještě nikdy nebyly zavřeni. Ale já patřím už dál než vy." 

"C-cože? Dál než my? Co tím jako myslíš?!" vyhrkl naštvaně Jin. Postavil se a začal se procházet po jeho pokoji. "Co to jako je?!" vykřikl opět, když spatřil jeho kufr v rohu pokoje.

"Kufr s mými věcmi." 

"Takže se teď jako stěhuješ?" 

"Jo, kluci z kriminálu mi nabídly spolupráci. Vzal jsem to, jenom jsem nevěděl jak vám to říci, proto -"

"Proto jsi chtěl dneska zůstat tady aby jsi mohl zmizet mezitím co my tu nebudeme." dokončil za něho větu a nevěřícně pokroutil hlavou. "Co mám říct, jako klukům, až se vrátí?" 

"Že jsme se popraly, když jsem odcházel." pokrčil Taehyung rukami, na což se Jin zamračil. Taehyung neváhal a uhodil svého kamaráda do tváře. Jin spadl na zem z jeho nečekaného úderu. 

"Opravdu? Musel jsi to udělat?" vyhrkl Jin a postavil se. Taehyung ho chytl za krk a začal ho zlehounka dusit. "Tae!" zašeptal Jin, když cítil jak mu dochází kyslík. Jeho tvář zrudla. Jeho oči se rozšířily a žilky na spáncích mu vystoupli. 

"Promiň." zašeptal Taeyhung a pustil Jinovo tělo tak aby padlo na zem. Překročil ho, popadl svůj kufr a rychlým krokem seběhl schody do haly, kde se obul a oblékl svou oblíbenou bundu. Z opasku vydal svou zbraň a namířil s ní na velkou fotografii, kde byly všichni pohromadě. Začal střílet, až obraz spadl na zem a místo usměvavých obličejů zbyly pouze díry po kulce.