Slepota [YAOI]

~ 1 ~ Bolest ~1~

~ Konnichiwa! :3 Mám tu novou fan fikci na další pár z Haikyuu, tentokrát jsou to Iwa-chan a 'Velký král' Oikawa! x3 Nevím, jak bude dlouhá a ani nevím, jak často bude vycházet. Doufám, že se vám bude líbit :) - Hin ~

Pohled Oikawi - normálně

Pohled Iwaizumiho - tučně

Byli ponořeni do vášnivého polibku. Měl prsty zapletené do jejích vlasů, ona ho objímala kolem krku. Jejich těla se na sebe tiskla a museli cítit teplý dech toho druhého na tváři. Jí jsem do obličeje neviděl. Zatímco na něj jsem měl výhled až příliš dobrý. 

Trpěl jsem. Bezmocně jsem stál na místě s rukama svěšenýma podél těla, pěstmi zatnutými, až mi bělely klouby na prstech, a nemohl jsem dělat nic jiného, než na ně upírat zrak. Mé tělo bylo jako zmražené. Odmítalo mě poslouchat, i když jsem sám sobě přikazoval, abych z toho místa okamžitě a co nejrychleji utekl. 

Nešlo to. Byl jsem paralyzovaný a šokovaný tím pohledem. Cítil jsem se zraněný. Byl jsem zraněný. Po celém těle jsem měl usazenou bolest, jejíž původ nebyl hmatatelný, viditelný a ani slyšitelný. 

Viděl jsem jeho oddání vůči ní. Jasně jsem viděl, že jeho srdce patří už jenom jí a nikomu jinému. Nevěděl ale o tom, že i on sám je vlastníkem něčího srdce. Už po několik let to srdce doslova drží v zajetí a nehodlá ho pustit a vůbec o tom neví. 

Zlehka jsem si položil roztřesenou dlaň na hruď s pokusem o nahmatání tlukotu svého srdce. Ale žádný jsem necítil. I přesto jsem cítil palčivou bolest, když jsem sledoval, jak ji pomalu a opatrně pokládá na postel do měkkých peřin a za neustálého líbání si na ni lehá. 

Ucítil jsem, jak mi po tváři stekla slza, jenž následně ukápla na vodní hladinu, která mi sahala někam po kotníky. Ta voda byla slaná, ale mořská voda to nebyla. Byly to mé slzy už z minula, kdy jsem tuhle scénu viděl. Vídal jsem ji tak strašně často. 

Jenom pár slaných kapek mi steklo po obličeji, než jsem přes ně začal vidět rozmazaně a z drobných pramínků se staly proudy. Padl jsem na kolena a nekontrolovatelně jsem se rozvzlykal. Chtěl jsem si oči zakrýt dlaněmi, ale nešlo to. Byl jsem nucen sledovat jejich milostný takt až do samotného konce. 

Chtěl jsem zakřičet. Zařičet to, co k němu cítím. Potřeboval jsem, aby to věděl. To, že by o mých pocitech věděl, by pravděpodobně nic nezměnilo na tom, co se tu teď odehrávala, ale nemohl jsem ho nechat milovat jinou, aniž by věděl o tom, co k němu cítím. 

Chtěl jsem to křičet strašně hlasitě, vřískat, pištět, hystericky řvát a následně jenom tlumeně skuhrat, až bych si vykřičel hlasivky. Nemohl jsem udělat nic z toho. 

Klečel jsem tam, němě vzlykal a sledoval, jak se jejich těla pohybují v pravidelných intervalech. Ona sténala, její nohy pevně objímaly jeho boky, přivlastňovala si ho. Přivlastňovala si ho přesně tak, jak jsem si ho vždy chtěl přivlastnit já. On jí dával to, co ona chtěla. Jejich pohyby se zrychlily, těla propnula a s hlasitým stenem oba dosáhli vrcholu. 

Zničeně jsem na ně upíral oči s přivřenými víčky, dokud jsem to neviděl celé, potom jsem se zhroutil na bok do jezírka mých slz a zkolaboval. 

Iwa-chan... proč...

...

Trhnutím jsem se probudil, otevřel oči dokořán a prudkým vzpřímením svého těla jsem se vyhoupl do sedu. Hrudník se mi divoce nadzvedával a zase klesal, nemohl jsem popadnout dech. Srdce mi bušilo v neuvěřitelně rychlém tempu a celé tělo se mi třáslo. Celé pyžamo jsem měl kompletně propocené a pořád jsem pociťoval nepříjemné horko. Zbrkle jsem se začal rozhlížet po místnosti, kde jsem se nacházel, a zjišťoval, kde jsem. 

Ležel jsem ve své posteli, ve svém pokoji, ve svém domě. Nic se nezměnilo od doby, kdy jsem se uložil ke spánku. V celém pokoji bylo drásavé ticho, které přerušoval jenom tikot hodin a můj zrychlený dech, který se mi stále nedařilo zklidnit. Byly tři hodiny ráno. Všechno bylo ještě ponořeno do tmy. 

Předklonil jsem se, upřel zrak na povlak peřiny a s trhaným povzdechem si zajel rukou do zpocených vlasů. Tohle bylo to, co se poslední měsíc opakovalo téměř každou noc. Probudil jsem se z noční můry o Iwa-chanovi.

Běžně, když se probudím ze sna, nepamatuji si, o čem se mi zdálo, ale tohle bylo jiné. Dokázal jsem si to vybavit do sebemenšího detailu a to mě ničilo. O svých pocitech vůči Iwa-chanovi jsem věděl už zatraceně dlouho, ale neměl jsem se k tomu, aby jsem se mu vyznával. 

Do této doby jsem byl spokojený s tím, že jsem mohl trávit své dny po jeho boku a tak nějak jsem si vždy myslel, že to tak zůstane. Ale poslední dobou jsem si začal uvědomovat, že jsme oba ve věku, kdy už bychom se měli začít zajímat o dívky. U mě je to nepravděpodobné, ale byl jsem přesvědčený, že u Iwa-chana se tak stane. 

V téhle situaci by možná bylo nejvhodnější, kdybych se mu vyznal, ale já jsem byl téměř přesvědčen, že by to naprosto zničilo naše přátelství, které nám přetrvalo už od dětství. 

Náš vztah byl poměrně dobrý. Vycházeli jsme spolu dobře, i když to tak na první pohled nemuselo vypadat. Já jsem ho po většinu času štval a on mě po většinu času nakopával. Ale jak říkám, náš vztah byl dobrý. Jenže pro mě byl nedostačující. 

S přibývajícím věkem jsem začal pociťovat tu touhu, kterou jsem vůči němu cítil. Potřeboval jsem cítit jeho dotek, jeho tělesné teplo, jeho rty na těch svých, jeho lásku a péči. Jednoduše řečeno, chtěl jsem, aby si mě přivlastnil a už mě nikdy za žádných okolností neopustil.

Bříšky prstů jsem se lehce dotkl své tváře a pocítil tu mokrou stopu, která na ní přetrvala. Brečel jsem ze spaní. Slzy se mi do očí nahrnuly nanovo při pomyšlení, že pravděpodobně nikdy nebudu moct být s ním. 

Zakryl jsem si tvář dlaněmi a nahlas zavzlykal. Ostatně tak jako každou noc.

Tohle teď patřilo k mé noční rutině. Probuzení z noční můry uprostřed noci, pomyšlení na to, jak moc velká je nepravděpodobnost uskutečnění mého milostného vztahu s Iwa-chanem, pláč, smutek, utrpení a bolest. Ohromná bolest.