Slepota [YAOI]

~ 12 ~ Rozcestí života ~ 12 ~

~ Minulou kapitolou jsem vám náladu zlepšila, ale touhle vám jí zase zkazím. Budete mě chtít najít a vykuchat mi všechny vnitřnosti z těla, ale ujišťuji vás, že tohle nutkání budete mít ještě větší. Omlouvám se ;_; ~

. . . O půl roku později . . .

Tolik různých věcí se změnilo od doby, kdy jsem se Iwa-chanovi vyznal po vyučování ve třídě. Společné měly to, že se změnily všechny k lepšímu. 

Po vzájemném přiznání o opětování našich citů s Iwa-chanem jsme spolu začali chodit. Ten den jsem byl ten nejšťastnější člověk na světě a nebojím se tvrdit, že jím pořád jsem. Trávíme spolu teď mnohem víc času, poznáváme všechny svoje stránky, neustále si projevujeme lásku. 

Bože, jak já miloval, když jsem se za chladným večerů mohl přitulit k němu pod deku a cítit jeho tělesné teplo, když mě svíral v pevném objetí. Měl jsem pocit, že nám v tu chvíli nemůže nic ublížit a nic nás nemůže rozdělit. 

Také jsem konečně rodičům řekl, že jsem gay. Do té doby jsem to před nimi tajil a bál se, že by to mohli vzít špatně. Jak se ale ukázalo, nevzdali by se svého syna jenom kvůli sexuální orientaci. Jsou to rozumní lidé a já jsem neskutečně rád, že jsem to moji rodiče. 

Stejně tak se Iwa-chan svěřil těm jeho a ty to naštěstí vzali také dobře. Společně jsme jim poté sdělili, že spolu chodíme. Byl jsem dojatý, když nás v tom jednoznačně podpořili a nijak nám v tom nebránili. 

Moje problémy se spaním ustaly a samozřejmě jsem už netrávil celou noc pláčem. Můj život zase nabral fázi, ve kterém jsem měl chuť se posouvat dál a dál. Zase se mi navrátil můj běžný optimismus. Choval jsem se jako vždycky, ale tentokrát jsem to nepředstíral. 

Myslel jsem, že nemůžu být šťastnější a že se nemůže stát nic, co by nás s Iwa-chanem rozdělilo, ale...

Další školní rok se chýlil ke konci. Bylo zkouškové období. A my dělali přijímačky na univerzitu. Já na medicínu, Oikawa na práva. Oba jsme se dostali tam, kam jsme chtěli. Až na to, že... to nebyla jedna a ta samá univerzita. Sice nebyly tak daleko od sebe, ale i tak by bylo náročné se kvůli učení, nedostatku času a zdlouhavého dojíždění vídat. Každý z nás se chystal přestěhovat na kolej té vlastní univerzity a tím jsme se vlastně sami oddělili. 

Co si budeme nalhávat, Oikawu jsem miloval, ale nedokázal jsem se zbavit pocitu, že tenhle vztah na dálku prostě... nebude fungovat. Prožili jsme spolu krásný půlrok, naplňovalo mě štěstím, když jsem viděl, jak se Oikawa zase psychicky zotavil a byl zase šťastný. I já by šťastný, jenže...

O tomhle rozhodnutí jsem hodně přemýšlel. Někdy jsem nad tím strávil i celou noc. Nechtělo se mi to ukončovat, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že to tak bude nejlepší.

Věděl jsem, že já sám to ponesu těžce, a co teprve Oikawa, ale zároveň jsem pevně věřil tomu, že jsme oba dostatečně silní na to, abychom se přes to časem přenesli. 

Nebude to definitivní sbohem. Jenom tak skončí náš milenecký vztah. Můžeme přece zůstat přátelé, ne?

~ ~ ~

Náš poslední den na vyšší střední byl vskutku náročný. Byla tam hodně věcí, které se jenom těžko nechávaly za zády a opouštěly, ale jinak to nešlo.