Slepota [YAOI]

~ 13 ~ Osvobození ~ 13 ~

~ Jak jsem slibovala minule, stoprocentně budete mít ještě větší chuť mě podřezat... Asi mě budete mít za toho největšího tyrana Oikawi v celých dějinách vesmíru, ale já... prostě musím... Jenom říkám, že kdyby mi někdo chtěl urvat hlavu, tak oprávněně :D ~ 

. . . O čtyři měsíce později . . .

Temnota. Zima. Samota. Žádná naděje. Tohle bylo všechno, co jsem v posledních měsících dokázal plnohodnotně vnímat. Po většinu času jsem byl jako prázdné tělo bez duše. V mysli jsem měl zatemněno, v srdci prázdno. 

Každý den jsem marně seděl nad sešity s poznámkami z přednášek a knihami, které pro mě byly v tomto stavu byly skoro nesrozumitelné. Neměl jsem vůli ani na to, abych konečně vzal tu zatracenou učebnici z knihovny a přečetl alespoň kousek toho textu. 

Byl jsem absolutně na dně. Jestli jsem před tím, než jsem začal chodit s Iwa-chanem, byl v mizerném duševním stavu, tak teď už pravděpodobně umírám. Ne jenom, že nedokážu spát kvůli přívalu vzpomínek, krásných vzpomínek na chvíle, které bych tak strašně rád vrátil zpět, ale nedokázal jsem ani pořádně jíst. 

Neměl jsem hlad, ani chuť k jídlu, přitom jsem třeba celý den nic nesnědl. A jakmile jsem už do sebe dostal něco pořádného, okamžik na to jsem to zase vyzvracel. To bylo důvodem, proč jsem byl teď až škaredě pohublý. 

Skoro jsem nespal. Vrátil jsem se do těch stavů, kdy jsem celou noc proplakal a až k ránu jsem usnul na hodinu, dvě kvůli přílišnému vyčerpání. Tlusté tmavé kruhy pod očima, které nemizely, to všem kolem dávaly jasně najevo. 

Nedokázal jsem se soustředit vůbec na nic, protože drtivou většinu mého času mé mysli kraloval on. Ten, se kterým jsem se před několika měsíci rozešel. Ten, kterého jsem už tak hrozně dlouho neviděl. Ten, kvůli kterému jsem byl v tomhle stavu. Ten, koho jsem z celého srdce miloval. 

,Dokážeme zapomenout, dobře? Budeme pořád kamarádi.' stále jsem měl v mysli jeho slova při našem dosavadním posledním setkání. Sice říkal, že budeme kamarádi, ale za tu dobu, co jsme nastoupili na univerzitu, nezavolal, nenapsal, ani mě nijak nekontaktoval. 

To ve mně vyvolávalo ještě větší zoufalství a nutilo mě to přemýšlet o tom, jestli mě vůbec někdy miloval. Nerozvedl se se mnou proto, že už mě měl dost, a univerzitu použil jenom jako výmluvu? Nebo mě snad nemiloval nikdy a začal se mnou chodit jenom proto, abych se dostal z toho stavu, ve kterém jsem se nacházel? 

Všechny tyhle domněnky mě ničily a nemohl jsem se jich zbavit. Sžíraly mě zevnitř a nutily mě myslet si, že je všechno beznadějné. Že ho nikdy nepřestanu milovat. Že nikdy nenajdu nikoho, jako byl on...

V posledních čtyřech měsících jsem nedělal nic jiného, než seděl nad těmi proklatými knihami a všemi možnými studijními materiály a snažil se si to nějakým záhadným způsobem nacpat do mozku. Když se jednalo o učení, nikdy jsem neměl dobrou paměť, takže jsem nad tím musel strávit dvakrát víc času, než by strávil normální člověk. 

Měl jsem poměrně značný nedostatek spánku a už vůbec žádný volný čas. Kolikrát jsem si myslel, že se na to vykašlu a půjdu dělat uklizečku do bistra, které bylo nedaleko naší koleje. Co mě na tom ale štvalo nejvíc, bylo to, že jsem se vůbec nevídal s Oikawou. Nestíhal jsem mu ani napsat blbou zprávu, natož zavolat. A on měl evidentně taky napilno, protože se mi taky ani jednou neozval.