Já Smrt

psychóza

Předem se omlouvám ale nebyl čas na psaní a nebyli nápady, tak to trvalo dlouho, ale už jsem zpět akorát tahle kapitola bude asi o ničem. Ale to se spraví, je totiž z provizorního nápadu, ale i tak si to užijte.

Řemeny na pravé ruce i noze praskly náporem a dva z katů se svalili na kamennou zem. Následovalo další a další řinčení a škubání řetězů. Prask, prask, prask. Řetězy se přetrhaly a já jako kdybych svoje tělo neovládal a samo se hnalo za neukojitelnou žízní.
Nejdříve jsem povalil zbytek katů a jejich vyděšené výrazy jsem jim vytrhl  z tváře. Pak se mé žíly znova začaly plnit lidskou krví, kterou jsem vysával z povalujících se těl. Doktor zběsile prchal ke dveřím a když jsem se vrhl za ním vstoupila mi do cesty žena, která až do teď vypadala neškodně až mile. Nyní proti mně stála s vytaseným mečem, kterého jsem si předtím nevšiml. Zprudka se po mě ohnala a já byl nucen ustoupit vzad. Po druhém útoku jsem se začal přizpůsobovat jejímu stylu boje a začala být velice předvídatelná a tak se mi podařilo jí srazit k zemi a proklouznout ven.
Kamenné zdi a hluk mě vedly ven z podzemní kopky. Podíval jsem se skrz mříže a uviděl blížící se vojáky. Nemohl jsem ven. Znovu jsem se ponořil do hloubky věznice. Až na samém konci byla kanalizace, kterou se dalo uniknout.
Seskočil jsem dolů a spadl přímo do špinavé vody a zápachu, ale na to teď nebyl čas. Už bylo slyšet dusot bot a já se musel co nejrychleji ztratit.
Proběhl jsem kanalizační stokou, aniž bych věděl kam běžím. Uviděl jsem světlo, vyběhl ven a následoval nečekaný volný pád do přívalových vln moře.

Hele napište mi jestli chcete, aby to bylo normální, nebo spíš yaoi (boyxboy), protože já tam nějaký vztah dám😘