Já Smrt

Stáje

Omlouvám se že tady mažu a měním kapitoly, ale tahle se mi nelíbila, tak jsem se rozhodla ji přepsat a rozdělit na dvě. Snad vám v tom nenadělám zmatek, alespoň vám trochu nastíním Kurovu minulost.

Ráno mě probudilo ostré světlo, které mi svítilo přímo do očí. Když jsem je otevřel, zjistil jsem, že ostré ranní sluneční paprsky procházejí malou mezerou mezi závěsy. Vstal jsem a prohlédl si řetěz, zaháknutý za můj obojek. Měl jsem dost mizernou náladu. Bolela mě hlava a zadek. Myslel jsem, že to bolet nebude díky mé zrychlené regeneraci, ale asi jsem se spletl. Potřebuju nabrat energii a ta vana krve ze včera už tu není, takže jediný zdroj energie je Zero. I přes bolest jsem si na něj obkročmo sedl a koleny mu přitiskl ruce k tělu aby sebou neházel, na tohle jsem měl naštěstí řetěz dlouhý dost. Jedním nepřirozeným pohybem jsem si prokřupal krk a s libostí jsem se spícímu Zerovy zakousl do trapézu. Trhnul sebou a okamžitě byl vzhůru.,, Co to ksakru děláš '' přitiskl jsem mu ruku ke krku a zaryl mu drápy do kůže. ,, Sklapni '' Násilím jsem mu držel hlavu na straně, pil jeho krev a poslouchal jeho bolestné syčení. Nechtěl jsem ho zabít a tak jsem se musel odtáhnout, i když jsem ještě neměl dost. Důkladně jsem mu ránu vyčistil jazykem, napřímil jsem se a slízl si zbytek krve, co mi stekl po bradě. Opovržlivě jsem se na něj podíval a slezl z postele. Uchopil jsem řetěz a silně za něj třikrát škubl, až skoba ve stěně povolila. Oblekl jsem si jeho černé upnuté kalhoty a prohrábl jsem si havraní vlasy. Asi jsem se moc vyčerpal, protože mi přes noc zmizely rohy, budu muset vypít mnohem víc krve, aby mi zase dorostly. Když jsem se otočil k odchodu zastavil mě Zerův hlas ,, Kam si myslíš, že jdeš.'' Rychle se natáhl a chytil řetěz, který ještě stále visel na mém obojku. Než jsem mu stihl odpovědět stáhl mě zpátky do postele a něžně mě políbil, načež jsem mu odvětil zavrčením. Vstal, z tašky si vytáhl čisté oblečení, do kterého se převlékl, vzal řetěz a už mě odváděl pryč jako, psa na vodítku. Rozhodl jsem se neprotestovat, prostě jen budu poslouchat, počkám, až mě odveze a pak mu někde uteču. Prošli jsme hostincem do stájí kde měl připravený vůz s klecí. Neochotně jsem si nechal svázat ruce a vlezl dovnitř. ,, Nebuď tak nabubřelej, děláš jako kdyby se ti to včera nelíbilo'' Na tuhle kousavou poznámku jsem mu radši neodpovídal. ,, Když slíbíš, že neutečeš nechám ti odemčeno, jdu jen pro zásoby na cestu a pak hned vyrazíme.'' Sedl jsem si do rohu a opřel se o mříže. Zavřel jsem oči a vzpomínal jsem na svůj dřívější normální život.

Žil jsem se dvěma nevlastními bratry a macechou v malé vesničce na úpatí Dračí hory a pracoval jsem u zdejšího kováře jako pomocník. Bratři na mě nebyli dvakrát hodní a neustále mi připomínali moje místo na okraji společnosti. Když jsem měl chvíli volna, kdy jsem nepracoval v kovárně a nemusel nic dělat doma, chodíval jsem do lesa, který začínal za vesnicí a táhl se jako obrovský koberec přes celou Dračí horu. Hluboko v tom samém lese mě kdysi našli za podivných okolností při honu, lovečtí psy, kteří místo toho aby mě zabili, stáhly ocasy a s kňučením běželi zpátky ke svým pánům. Lovci mě odnesli do vesnice, a když nezjistily, čí jsem, dali mě do páče mé maceše. Když jsem vyrostl, na první pohled jsem se od ostatních nijak nelišil, tedy kromě dlouhých havraních vlasů. Mou zvláštností, o které věděli jen mí bratři, kteří na to přišli náhodou, byli moje oči. Ve tmě se totiž leskly stejně jako třeba kočičí a opravdu jsem v noci viděl mnohem lépe než ostatní, ale s tím jsem se raději nechlubil. Děvčata se mi raději vyhýbala a okukovala spíše mé bratry, protože to byli přece správní urostlí muži, kteří vůbec neuměli bojovat, neuzvedli pořádný meč, to co mělo vypadat jako svaly byl spíše tuk a neustále se jen flákali. Opravdu jsem to nechápal. Ale bylo mi to jedno, mě se to netýkalo, byl jsem spokojený tak, jak to bylo do teď. Jednoho dne vypukl ve vesnici požár. V jednom z domů zůstala uvězněná dívka a nenašel se nikdo, kdo by jí pomohl. Nebyl jsem žádný hrdina, ale znal jsem ji a vždy se ke mně chovala hezky, jako jedna z mála, nemohl jsem ji tam nechat. Vběhl jsem do domu odstranil jsem trám který se vzpříčil a blokoval dveře a pustil jsem ji ven. Naneštěstí když jsem podpíral další z trámů aby ji nezavalil, propadla se střecha a mě zasypali hořící trosky.

Z myšlenek mě vytrhl hluk ode dveří. Myslel jsem, že se vrací Zero a tak jsem tomu nevěnoval pozornost. To byla ale chyba.