One Eyed Shadow [FF Tokyo Ghoul]

11. Mám tě ráda

Zavřela jsem oči a čekal na bolest. Ta ale nepřišla.

Křik. Nevím, jestli jsem křičela já, ale rvalo mi to srdce. Hned na to se ozvalo žuchnutí. Cítila jsem, jak moje nohy zalilo teplo. Otevřela jsem oči a uviděla příčinu toho všeho.

Ležela tam. V kaluži krve, která se postupně rozšiřovala a vsakovala se do mých kalhot. Všímala jsem si její snahy zvednout se. ,,M-Mitsuko?"
Nejdřív jsem se nemohla hnout. Dívala jsem se, jak z ní pomalu mizí život.

Amon se nadechl a prudce zvedl svoji zbraň. Chystal se dodělat to, co začal. V jeho očích jsem zahlédla pochyby. Sebrala jsem veškerou odvahu a zbytek sil, popadla blondýnku a snažila se jí dostat co nejdál od holubů.

Slyšela jsem křičet Amona. ,, Pusť mě, Akiro!" Ječel a snažil se vytrhnout se jí a dohnat mě.

Přes slzy jsem skoro neviděla na cestu. Jen tak tak jsem se vyhnula jedoucímu náklaďáku. Slyšela jsem, jak lidi řvou, auta prudce brzdí a troubí.
...

,,Dostanu tě domů, dobře? Tak dobře."

Hluboká rána v jejím břiše se nechtěla hojit. Něco je špatně. Něco je hodně špatně. Proč? Proč se to nechce zahojit?

Seděla jsem s ní pod nějakým mostem nebo podchodem. To pro mě v tu chvíli nebylo důležité. Dostala jsem ji tam s námahou a opatrně, abych jí neublížila ještě víc. Bílá část mojí, teď už její masky byla nasáklá karmínově rudou krví.

Ačkoliv mi ta holka často lezla na nervy, neposlouchala a pletla se do rvaček s jinými členy Aogiri, milovala jsem ji jako člena rodiny. Nové rodiny. Jako svojí vlastní malou sestřičku, kterou jsem vždycky chtěla ale nikdy jsem ji nemohla mít.

A ten poklad, který jsem měla, mi umíral v náručí.

-Flashback-

Něco je špatně. Něco je hodně špatně. Proč se to nehojí?

Seděla na zemi v postranní uličce, neschopná se pohnout. Hluboká rána v jejím břiše krvácela a ačkoliv si to nechtěla přiznat, byla zesláblá a nedokázala se udržet na nohou.

Tmavovlasá dívka se dostala do potyčky se starším, zkušenějším ghoulem a boj o jídlo prohrála. Starší ghoul utekl i s kořistí a nechal ji tam hladovět. Měla štěstí, že ji nesnědl jako desert.

Jejím tělem projela ostrá bolest, jak se snažila zvednout. Nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Rodiče jsou pryč, stejně tak i Rize. Všichni odešli. Zemřeli a už se nevrátí. Uta na mě zanevřel, když jsem utekla z krámu. Proč jsem u něj nezůstala? Proč jsem ho opustila po tom všem, co pro mě udělal?

Z hladu a bolesti se jí zatmělo před očima. Ikdyž se jí pohled vyjasnil, vizi měla stále rozostřenou a měla chuť usnout a neprobudit se.

A pak si ho všimla. Stál tam. Nehnutě s ledovým klidem.

V dlouhém plášti se zbraní v ruce. Jakoby toho na ni nebylo už tak dost, objevil se i holub. Zpropadený vyšetřovatel CCG. Její přání bylo, aby to udělal rychle. Nikdy se neprosila o to, být monstrum. Zrůda na vrcholu potravního řetězce. Já jsem na vrcholu. Ne člověk. Žádný holub

Yasu se znovu snažila z posledních sil zvednout a zachránit si holý život, ale spadla zpátky na zem a vykřikla, když její tělo opět pohltila bolest. Sápala se po zemi a hledala něco, čeho by se mohla chytit. Cokoliv, čím by se mohla bránit, nebo si získat nějaký čas navíc.

Muž se už připravoval k popravě zraněného, bezbranného děvčete.

Jeho Quinque zarazilo kagune. Ale ne její. Podívala se na toho, kdo jí zachránil krk. Neměla moc času prohlédnout si toho dotyčného. Byl hrozně rychlý. Tak obratný.

Ohlédl se na dívku. Ta stále vzlykala, ale v očích mokrých od slz se zableskla naděje. Cizinec se otočil zpátky na vyšetřovatele a z jeho kagune vystřelilo několik zářivě fialových krystalů.

Muž v plášti se snažil vykrýt vystřelené projektily svým Quinque, ale útok byl silnější než očekával.
Byl nucený odskočit, aby se z něj nestal cedník. Jeho zbraň dopadla vedle něj.

Bohužel pro něj, nebyla v celku.

Muž vzal nohy na ramena s vědomím, že neozbrojený a tudíž by si moc nepomohl. Její zachránce vystřelil další projektily. Všechny vyšetřovatele zasáhly a on se s výkřikem a žuchnutím svezl k zemi. Yasu byla stále zmrazená strachem.

Muž si sundal masku. Jeho obličej jí byl povědomý. Modré vlasy mu poletovaly kolem hlavy kvůli jemnému větru. Jeho obličej osvětlovalo světlo měsíce. Yasu si i přes napuchlé oči všimla, že není tak starý jak předpokládala. Byl v jejím věku. Možná o něco málo starší.

A v tu chvíli si vzpomněla.

,,A-Ayato-?"

-Flashback end-

,,Jdi beze mě." Zašeptala chraplavě a snažila se mě odstrčit od svého slábnoucího těla. Zranění si na ní vybíralo svojí daň.

,,Vezmu tě domů, a všechno bude dobrý, Mitsuko." I já jsem slyšela, jak se mi třese hlas.

,,Vezmu tě domů, a všechno bude dobrý, Yasu." Byla jsem proti němu slabá. Psychicky i fyzicky. Používala jsem stejná slova jako Ayato a uklidňovala Mitsuko. A čím víc jsem se tím zaobírala, tím jasnější mi bylo, že utěšuji spíš sebe.

Asi neměla sílu ani na to, dál mi vzdorovat. Popadla jsem její tělo potom, co jsem se ujistila že mimo náš dosavadní úkryt nehrozí nápadné nebezpečí a vytáhla jsem ji ven.

,,Na, jez." Nabídla jsem jí předloktí, aby do sebe dostala něco, co jí uzdraví. Kam jsem nás to dostala? Nikde tu nebylo ani blbý kafe. ,,Ne, já nechci. Bolí. Yasu. Ne." Odstrčila mojí ruku. A zavřela oči.

,,N-ne, Mitsuko! Nezavírej oči. Nezavírej ty oči ti říkám!"

Ve městě nebyl nikdo, koho bych mohla obětovat pro život dvanáctileté dívky. Mám to ale blbej den.

,,Mitsuko, vydrž to prosím." Pomalu skomírající dívka na mě vzhlédla a mírně se usmála.

,,Přestaň s tím! Nesměj se." Okřikla jsem ji a snažila se držet vzlyky.

,,Ya-Yasu? Nemá to-" ,,Sklapni! Neříkej to." Přerušila jsem ji a Svezla jsem se na zem, s ní v náruči. Věděla, že je konec. Já to věděla taky, ale nechtěla jsem se s tím smířit. Nehodlala jsem si připustit ten fakt, že už mě nebude provokovat její neustálé štěbetání, vyptávání se a její dětinské chování, kterým se vyznačovala.

Všechno je to jenom kvůli mně. Je to moje chyba. Mrzí mě to. Moc mě to mrzí.

Její drobná ruka mě stáhla dolů, blíž k ní. Nebrečela. To já jsem byla ta přecitlivělá.
Ikdyž na ní bylo vidět, že umírala v bolestech, z očí se jí nevykoulela jediná drobná slzička.
Kolik blízkých už mi umřelo? Nebo jsem je zabila já? Zradila jejich důvěru? Lhala jim pro svůj prospěch a zklamala je? Myslím, že už jich bylo dost. Tak, proč i ona?

,,O-onee-san?"

,,Přestaň! Nejsem tvoje sestra, Mitsuko" Chtěla jsem přetrhat všechny vazby mezi námi. Nechtěla jsem, aby mi umřel další člověk. Další člen rodiny.

,,Jsi jako moje sestra."

Z jejích slov mě zamrazilo v zádech.

,,Mám tě ráda, Yasu." Zašeptala svá poslední slova a její ruka se bezvládně svezla k zemi.