One Eyed Shadow [FF Tokyo Ghoul]

7. Sníh

Yasu

,,Na Vánoce by mohl padat sníh."

,,Ano Mitsuko, to by mohl."

Vzpomněla jsem si na minulou zimu. Zemřeli můj otec i má matka rukou holuba. Po pár týdnech mě objevila Rize a vzala mě k sobě. Ta pak taky přišla o život. Ošklivá to věc. Vskutku. Po nějaké době mě našel Ayato.
Setkali jsme se po pěti letech a já se po zvážení jeho nabídky přidala k Aogiri. Potom jsem padla do rukou Yamorimu,

Ayato nic nenamítal, samozřejmě. Jeho pozice mu nedovolovala ukázat slabost nebo odpor vůči Jasonově zábavě. Jediné co, zakázal Yamorimu zabít mě. Odůvodnil to tím, že se v budoucnu pravděpodobně budu hodit. Ach Yamori. Jak mi ten vybělený bastard chybí. Kdo mě teď bude mučit?

Snad nejhorší období v mém doposud celkem krátkém životě.

Z té doby, kdy mě Rize opatrovala, jsem měla i pár dobrých vzpomínek. Mitsuko mi rovna připomněla sníh.

-Flashback-

Procházela zasněženými ulicemi Tokya. Děti běhaly a křičely, přičemž po sobě házely sníh a hrály koulovanou. ,Spíš se snaží navzájem se zabít kusem ledu.' pomyslela si mladá dívka a pokračovala v chůzi.

Všimla si svojí opatrovnice sedíc na lavičce, jak si čte. V hlavě se jí zrodil nápad. Sehnula se pro kus sněhu a uplácala pěknou kouli. Když to můžou dělat lidi, můžu i já. Pomyslela si a hodila kouli po starším děvčeti. Trefa. Její fialové vlasy byly pokryté sněhem.

Černovlasá dívka se zasmála a schovala se za strom. ,,Já jsem tě viděla, Yasu. Koukej vylézt, než se naštvu." Upravila si červené brýle na nose, zavřela rozečtenou knihu a odložila ji do tašky. ,,Yasu, slyšela jsi mě?" Zeptala se, tentokrát výstražným tónem. ,Tak fajn' pomyslela si a sehnula se k zemi

Černovlasé děvče se lehce vyklonilo ze svého úkrytu, aby zkontrolovalo situaci. K její smůle ji do obličeje trefila tvrdá sněhová koule. ,,R-Rize! To bolí." Vypískla černovláska a držela si červenou tvář. ,,To ty jsi s tím začala, Yasu. Není to můj prob-"

Umlčel ji sníh, kterým se Yasu trefila přímo do jejího obličeje. Rize Kamishiro si šetřela tající sníh z tváře a oprášila kabát. ,,Pěkná trefa, ty poloviční potvůrko." Prohodila s úsměvem Rize a vykročila ke své mladší svěřenkyni. Yasu se ani nenadála a už cítila, jak ji Řízení zatáhla do těsného objetí.

Byla tak vyvedená z míry, že ze začátku ani necítila štiplavý chlad na zádech. Když jí konečně došlo, proč ji Rize objímala, odstrčila ji od sebe a začala vyklepávat sníh z bundy. Starší ghoul se otočil k odchodu.

,,R-RIZE! KOUKEJ SE SEM VRÁTIT!" Ječela histericky Yasu a prohýbala se v zádech, aby zmírnila štiplavou bolest způsobenou sněhem.

,,Pomsta je sladká, Zlatíčko."

-Flashback end-

Přestože Rize byla sebestředná, sobecká, lakomá a uměla se dokonale přetvařovat a manipulovat s ostatními ghouly i lidmi, Nemohla jsem popřít, že bych k ní alespoň jednou necítila něco víc. Nikdy jsem si to nechtěla přiznat, ale když se na to zpětně podívám, na to, že jsem měla co jíst a kde bydlet, uvědomila jsem si, že to není tak, že jsem ji nesnášela tak moc, jak jsem si dříve myslela. Odvážila bych se tvrdit, mi ta zmije jedovatá občas i chyběla.

,,Nad čím přemýšlíš?" Zeptala se Mitsuko a pokračovala ve vybarvování omlouváme s poníky.

,,Vzpomínám, Mitsuko." odpověděla jsem prostě a vrátila se ke kávě a rozečtené knize.

,,Nechceš se jít projít?" Usmála se zářivě malá blondýnka a aniž by čekala na odpověď, už mě tahala ven z pokoje.

,,Mitsuko, počkej! Za chvíli bude tma. Nemůžeš tam jít jenom tak. Co když tam budou Holubi?"

,,No jo," zarazila se blondýnka. ,,To je škoda." Mitsuko posmutněla a zklamaně sklopila hlavu. Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, měla jsem pro tu holku slabost. Její smutný obličej mě vždycky obměkčil. Povzdechla jsem si a zamyslela se.

,,Měla bych někde mít starou masku. Dej mi chvilku. Najdu ti ji."Začala jsem se hrabat v různých zásuvkách a šuplících s oblečením, abych našla hloupou starou masku.

Asi po patnácti minutách se mi podařilo vyhrabat ji. Byla zastrčená pod nějakým oblečením.

Byla černobílá. Dva otvory na oči na tmavě šedém podkladu byly překryty jemnou, skoro až síťkou. Tlustý popruh, který držel masku na obličeji šel přes temeno hlavy rozdvojoval se tak, aby maska pevně držela a nespadla z obličeje při boji.
Část překrývající spodní část obličeje byla bílá, na tvářích a stranách krku vykrojená.

První maska, kterou mi Uta vytvořil. Sevřelo se mi srdce, když jsem si na něj vzpomněla.

Zatřásla jsem hlavou a vyhnala smutnou vzpomínku. Naposledy jsem se podívala na masku a podala ji Mitsuko. Ta nadšeně vykřikla a začala si masku zkoušet.

,,Jak ti sedí?"

,,Dokonale!" Pištěla Mitsuko jako pubertální fanynka na koncertě jejího idola a točila se dokola s maskou na obličeji.

...

,,A co teď?"

,,Ty se ptáš mě? Tys chtěla jít ven."

,,Chtěla jsem se projít po městě. Hrozně se mi líbí, jak tu všechno svítí!" Točila se Mitsuko kolem svojí osy a dávala najevo to, jak je dětinská.

Nemohla jsem si pomoct a usmála jsem se nad její zbrklostí. V jejím věku jsem ani zdaleka neměla takovou chuť k životu a radost ze svojí existence.

Aniž bych chtěla, vybavil se mi den smrti rodičů. Aniž by se mi podařilo vybavit si víc než to, kdo je zabil a čí vinou, vyrušil mě faktor, který mi zvedl tlak a adrenalin.

,,Hej! Vy dvě. Stůjte!"

Ozval se za mnou povědomý ženský hlas. Až moc povědomý. Vůbec se za ta léta nezměnila.

,,Nandej si masku a nedělej nic, dokud ti to neřeknu." Šeptem jsem poručila Mitsuko a sama si nandala masku.

S předstíraným smíchem zakrývajícím bolest jsem se otočila směrem, ze kterého přicházel hlas.

,,Stín."

,,Tak strašně ráda tě vidím. Máme spolu ještě nějaké nevyřízené účty, nemám pravdu?"

#KapitolaTrochuONičemAleToNevadíDěcka
#ProtožeProtoProstě...

Joo, přesně tak.

Prostě jsem nějak potřebovala doplnit příběh a celkově vyplnit nějaké prázdné místo. 😏😁

Ále, ono to bude ještě zajímavý!

Nooo, Lenny jako...moc si nefandi zase😐😂😂😂

Vaše,
Lenny.❤