Proč? Proč je to tak těžký

10.část

Přespaly jsme v nějakém hotelu ráno jsme si jely pro mamku. Jakmile jsme byli v nemocnici těšila jsem se až jí zas uvidím. Otevřela jsem dveře ale máma nikde. Sesypala jsem se na zem a začala jsem plakat. Přišla sestřička a řekla že máma čeká v bufetu. Rozeběhla jsem se i když jsem nevěděla kde bufet je. Viděla jsem mámu a ihned sem jí obejmula jak nejvíc jak jsem mohla. A dodala ,,Mami todle mi nedělej".
Máma to nechápala co myslím ale já jsem byla šťastná že žije. Vzala jsem jí za ruku. A šli jsme do limuzíny. Je to divne se vracet zpátky tam mi bylo líp. Bojím se co mi Magda udělá. Není to sice moje máma. I přesto se bojím.Přijely jsme na místo. Mamce jsem dala kabát a šla se mnou domů kluci šli taky. Ve dvě hodiny se setkáme v parku. Ještě máme z mámou čas. Vešla jsem do dveří. Magda tak už stála a spustila ,,Kde jsi byla celý dny a kdo je todle todle si holčičku nedovoluj." Zakřičela. ,,Můžu si dělat cokoliv. A todle je moje kamarádka tak jí nech" Strašně moc jsem se naštvala a celkem jsem na ní křičela. Chtěla mi dát facku .Napřahla se,a v tom momentu mamka schodila kabát. Chytla jí ruku a zakřičla,,Nech mojí dceru" Magda byla úplně mimo. Netušila že moje máma žije. Ona jí nikdy neměla ráda. Jsou to prý co mi máma řekla nevlastní sourozenci.,,Co cože co ty tu děláš? " řekla koktavým hlasem Magda. ,,Jdu si pro dceru". Řekla máma.,,Uhni" odstčila jí. Šly jsme si k nám pro věci.,,mami tak tady jsem celý život žila" Mamka se usmála a řekla ,,hlavní je že sem měla dobře." Musely jsme vyrazit. Přišli jsme za klukama do parku. Kluci už tam byli všichni.,,Ahojte" Řekly jsme s mámou na stejno začaly jsme se obě chychtat.,,Víš ty Nino máme pro tebe malinké překvapení. Pro tebe možná velké." Řekl Daniel. ,,Kluci honem mluvte jsem napjatá." Odpověděla jsem.,,No zjistila jsme že máš v pátek narozeniny a tak nám tvoje mamka řekla že tvůj otec je z Ameriky tak jedeme do Ameriky!." Řekl Michal. Začala jsem pištět a všechny jsem obejmula. Strašně moc jsem jim poděkovala. Nezvládla jsem to a začala jsem plakat. ,,Kluci děkuju moc vážně moc děkuji vy mi plníte sny." Oni my splní snad každé přání. Strašně moc se těším na pátek. Chci vidět tátu. Prý poletíme letadlem tým sem nikdy naletěla. Todle je vážně sen. A já se zněho nechci probudit. Ještě dva dny a pojedem. Zeptala jsem se kluků jestli  nemůžem u nich spát. Nechci spát s tou ženou která je na mě zlá. Nechci být sní ani v jednom domě. Kluci samozřejmě souhlasily. Šli jsme tedy k nim. Každá do jednoho pokoje. Měly v domě asi pět volných pokojů. Rodiče se jim odstěhovaly, když jsme byli v Bratislavě. Kluci ale jsou z dětského domova. Takže rodiče pravý nemají. Proto jim nevadilo když se odstěhovaly. Šla jsem teda do pokoje kam mi ukazály kluci a ihned jsem usnula.