Když jsme spolu byli měsíc, poprvé jsem byla na tebe naštvaná.
Byli jsme venku a když jsi měl jet domů, ujel ti autobus a místo toho, aby jsi u mě počkal na další, tak jsi mi řekl, že půjdeš pěšky. Podle mě to bylo daleko, teď už se mi to tak nezdá. Ale každopádně bylo hodně sněhu, byla zima a ty ses prostě rozhodl jít po hlavní silnici pěšky. Bála jsem se o tebe. Měla jsem strach, že by jsi třeba uklouzl a mohlo tě zajet auto. Nebo, že jsi třeba promrzlý. Myslím, že to jsi byl. Určitě ti zrovna horko nebylo.
Křičela jsem na tebe ať se vrátíš. Volala jsem ti. Provolala jsem celý svůj kredit. Ale stejně ses nenechal přemluvit. Prostě jsi pan tvrdohlavý.
Brečela jsem, bála jsem se, že se ti něco stane. I moje mamka se bála...
Když jsem už zjistila, že nemá cenu tě přemlouvat, tak jsem si lehla do postele a čekala až mi napíšeš, že jsi v pořádku. Čekala jsem celkem dlouho. Vlastně jsem si ani nějak nemyslela, že by ses mi ozval, ale nakonec přece jenom.
Byla jsem na tebe naštvaná a nechala jsem tě pěkně vydusit.
Naštěstí se to už nikdy neopakovalo.
ČTEŠ
Our Love
RomansaNáš příběh, mé pocity. Tenhle příběh bude mít konec, až opravdu nějaký konec bude.
