Uniquely Perfect CZ překlad (AU Larry Stylinson+a bit of Niam)Book1 Kitten!Harry

Chapter 01

[Louis' P.O.V.]

Než jsem poznal Harryho Stylese, věděl jsem jenom o jednom člověku, co by byl tak... jedinečný jako on. Jen pár minut předtím, než jsme se potkali, jsem se snažil dostat od té druhé osoby. Ta osoba se jmenovala Niall Horan. Byl jsem v bytě svého kamaráda, Liama Payna, kde bydlel i Niall, a sprintoval jsem bezhlavě ke dveřím. Naneštěstí to nepomohlo a obemklo mě pevné objetí.

"Budeš mi chybět, Louisi!" ozval se hlas útočníka a pak jsem na tváři ucítil mokrý jazyk.

"Ugh," zaskuhral jsem a vytrhávaje se z pevného sevření jsem si začal otírat tvář. "Dávej bacha na toho psa vevnitř, Nialle!"

"Promiň!" zakňučel Niall a odploužil se k Liamovi, který se opíral o kuchyňské dveře.

"Louisi!" zvolal Liam. "Trochu pochopení! Víš, že Niall se zřídka chová jako normální člověk, když je rozrušený."

Niall není normální člověk, ani trochu. Má špičaté krémové uši a ocas stejné barvy. Ocas. Když mi Liam poprvé Nialla rozpačitě představoval, v podstatě jsem mu nakázal, aby si okamžitě sundal ten hloupý kostým. Niall se jednoduše schoval za Liama, který mě vzápětí informoval, že Niall ještě není tak docela schopen mluvit a že si nikdy nebude moct ten 'kostým' sundat. Byl jsem dost zmatený, Liamovi zabralo hodiny, než mi to vysvětlil, jenže ani tak jsem tomu nevěřil. Prostě jsem vstal a opustil jeho byt, potřeboval jsem čas.

Niall je hybrid. Teda, tak to říká Liam. Našel ho v noci, jak se bloumá blízko jeho bytu, a byl tak šokovaný chlapcovým vzhledem, že ho vzal k sobě, zapnul internet a začal hledat. Přeci jenom, hybridi se neprocházejí jen tak po venku každý den. Liam nakonec zjistil, tedy zjistil to až dlouho potom, co se Niall naučil mistrně mluvit, že ho vytvořil jakýsi vědec. Už na začátku rozuměl slovům a chápal většinu věcí, ale nebyl si moc jistý, jak přetvořit myšlenky na slova a jak je ze sebe dostat. Ale to se není co divit, vzhledem k tomu, že celý život nemluvil. A ani když se to naučil, neměl zrovna v lásce téma jeho předchozího domova s tím vědcem, takže ho tímhle tématem Liam moc neobtěžoval. Časem jsem i já přijal Niallovu originalitu. Do té doby jsem hybridy považoval spíš za pohádku, jenže to teda rozhodně nejsou, vzhledem k tomu, že jeden z nich je můj docela dobrý přítel. Nicméně, Niall pořád nemohl tak úplně chodit ven. Lidi by ho začali soudit, vzali by ho od Liama a nejpravděpodobněji by ho donutili podstoupit nějaké šílené experimenty pro vládu. Když ale ignorujete uši a ocas, Niall je skoro jako normální devatenáctiletý kluk, možná trochu láskyplnější... což není nic špatného. Dokud vám neolizuje tvář.

"Já vím, já vím," zakroutil jsem očima. "Nemůžeš za to. Hybrid a bla bla bla."

"Neodcházel jsi náhodou?" zavrčel Niall hlasem překypujícím raněnými city zpoza Liama.

"Jo," zahihňal jsem se. "Musím taky spát. Mám práci, na rozdíl od tebe, ty línej kříženče."

"No, ale kdybych neměl tyhle," Niall ukázal na své uši a ocas, "měl bych práci."

"Ale 'tyhle' z tebe dělají mého Nialla!" rozněžněl se Liam a otočil ho, aby mohl na jeho rty vlepit malý polibek. Ano, tohle je další věc, ze které mi zůstával rozum stát. Liam a Niall se zamilovali. Jasně, bral jsem to, když jsem viděl, jak jsou šťastní. Sám jsem gay, jenom mě mátlo, jak se lidi z tak odlišného prostředí mohli vůbec najít.

"Ew, jak sladké," zasténal jsem znechuceně. "A Niallere, nejsi jenom zčásti pes, ale nejsi ani tak docela občan UK. Nikdo kromě nás, tvýho stvořitele a kdo-ví-jakýho-jeho-asistenta neví, že existuješ!"

"Vypadni už, Lou!" zanadával Liam, když Niall zakňučel a schoval obličej v Liamově rameni.

"Sorry, sorry!" zvedl jsem ruce na svou obranu, než jsem se otočil k odchodu. Ještě jsem na ně zamával a konečně jsem překročil práh, dělící mě od svobody. Jejich byt byl hodně podobný mému. Jedno patro, celou stranou přilepený na další byt. Já bydlel asi sedm domů od Liama a Nialla, což se někdy hodilo, ale někdy bych se nejraději odstěhoval. Bylo to ten den, kdy jsem na cestě domů vrazil do Harryho Stylese. Byl jsem asi tři domy od Liamova bytu a začínal jsem se pomalu bát, že za chvíli neuvidím ani na dva kroky. Žádné měsíční světlo, žádné hvězdy. Jenom sporé světlo pouličních lamp. Blížil jsem se k uzoučké postranní uličce, když z ní najednou něco vyběhlo přímo do mě. Myšlenky mi okamžitě přeběhly na filmy a byl jsem pevně přesvědčený, že nepřežiju další dvě minuty. Dokud ta osoba nevypískla a nevrhla se zpět do stínů uličky.