Uniquely Perfect CZ překlad (AU Larry Stylinson+a bit of Niam)Book1 Kitten!Harry

Chapter 15

Hey guys! Me again :D

Erm... tak nějak nevím, co mám říct... snad jenom, že mě štve, když Louis říká Kitten boy, protože jak to sakra mám přeložit? Huh? HUH? fňuk

A ještě něco, kapitolu věnuju @piwolukas, který je sice děsný idiot (s láskou... ale to víš, že jo), ale stejně ho zbožňuju, protože ho prostě nejde nezbožňovat... a protože je fabulous :D (Jo, honey, seš)

So... here ya go ;)

[Louis’ P.O.V.]

Usínání nebylo jednoduchý, ale znovu se mi povedlo odpadnout na gauči po snědení toastu k večeři. Ve chvíli, kdy jsem se probudil, jsem se posadil a zkontroloval telefon. Tři čtvrtě na devět spolu s pěti zprávami od Liama s otázkou, jestli jsem v pořádku. Poslal jsem mu esemesku, že jsem v pořádku, a že po obědě přijdu. Po obědě. Po obědě budu mít Harryho a Nialla zpátky. Vlastně budu mít Harryho a Nialla zpátky za méně než čtyři hodiny. Pokud všechno půjde dobře, až budu příště sedět na gauči, bude vedle mě Harry tisknoucí se mi k boku.

Vyskočil jsem na nohy a odběhl do kuchyně, zkontroloval jsem šuplík, do kterého jsem schoval šek, abych se ujistil, že je pořád bezpečně uvnitř. Teď už jsem jenom potřeboval najít způsob, jak zabít čas do té doby, než si budu moct jít pro Harryho a Nialla. Udělal jsem si misku cereálií a připomněl jsem si, že Harry bude brzo zpátky, když mě zamrzelo, že zpoza mého ramene nekouká jeho kočičí hlava a neříká mi, že ta krabice je obdélník. K mému zděšení, když jsem dojedl, umyl po sobě misku i lžíci, bylo jenom čtvrt na deset.

Odploužil jsem se zpátky ke kuchyňskému stolu a vrhl vražedným pohledem k hodinám na troubě. Bylo přeskočení tří hodin dopředu moc? Nakonec jsem se rozhodl, že se osprchuju, abych strávil nějaký čas, a stál jsem pod proudem vody tak dlouho, jak jsem jen mohl. Pak, když jsem si pomalu vyčistil zuby, natáhl si černé kalhoty, šedé triko a zelený svetr, bylo půl jedenácté. Neměl jsem ani dvě hodiny na odchod. Zametl jsem kuchyň, utřel linku a dokonce jsem i vytáhl nějaké čisté misky, abych je mohl umýt, jenom abych měl co dělat. A konečně bylo půl dvanácté, rychle jsem si nazul boty, navlékl kabát a bezpečně vložil šek do kapsy. Popadl jsem klíče z šuplíku a vzrušeně vyběhl z bytu. Jak jsem jel na parkoviště, kde jsem měl sraz s Dr. Shellem, podařilo se mi uvíznout v koloně. Konečně za pět minut dvanáct jsem vjel na parkoviště. K mému zděšení bylo ale prázdné.

Ještě není poledne, připomínal jsem si. Zaparkoval jsem, vypnul motor a odepnul jsem si pás, aby mi při čekání bylo pohodlně. Když se na hodinách objevilo dvanáct hodin a pět minut, v krku se mi začala formovat panika. Dr. Shell řekl poledne, bylo pět minut po poledni, a předpokládaje že měl dodávku, žádnou jsem neviděl. Pomalu to dosahovalo k bodu, kdy jsem se chystal vyběhnout z auta a začít rozbíjet věci kolem sebe, když se ve dvanáct hodin a osmnáct minut objevila šedá dodávka.

Vyškrábal jsem se z auta a váhavě se postavil vedle něj. Dr. Shell vystoupil ze strany spolujezdce a přešel nenuceně ke mně, “Dobrej!”

Vykročil jsem, abych se s ním potkal na půli cesty. “Mám ty peníze, takže kde jsou?”

“V dodávce,” přejel mě pohledem. “Kde jsou moje peníze?”

“V kapse,” odsekl jsem stejným tónem.

“Ukaž mi je,” ušklíbl se.

“Nejdřív chci vidět Harryho a Nialla,” zkřížil jsem paže.

“Tahle dohoda nebude fungovat, pokud se nebudeš podřizovat mým standardům,” Dr. Shell našpulil rty.

Vytáhl jsem šek frustrovaně z kapsy, “Sledujte! Ty peníze jsou přímo tady! Teď chci vidět Nialla a Harryho.”