Dlouhá hra beze jména

1.Kapitola

Když jsi tak chtěla pokračování... :-D 

Uf, konečně to skončilo. Ne, že by mě moje práce nebavila, ale občas to bylo opravdu vysilující.

Vyšel jsem z nemocnice, a ještě strkal ruku do rukávu kabátu. Taška mi vysela na rameni tak tak, musel jsem zvednout loket, abych ji nevláčel po zemi. Aby toho nebylo málo, byla otevřená. Krabička od svačiny se na mě smála s úmyslem vypadnout a vysypat její obsah, což byl rajčatový salát s mozzarellou. Dnes už jsem toho měl opravdu dost.

Na ulici nebylo mnoho lidí. Stál jsem u hlavní silnice a většinu času se to zde hemží lidmi. Dnes už však byl klid.

„Ehm," odkašlal si někdo za mými zády. Prudce jsem se otočil, div jsem nevyjeknul. Vyvalil jsem oči na toho člověka v tmavě zelené bundě s rukama v kapsách. „Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat." Začal se rychle omlouvat ten muž. Uklidnil jsem se během vteřiny.

„To je v pořádku, nic se nestalo. Potřebujete něco?" usmál jsem se na něj mile.

„Jmenujete se Tien Greaves?" rozhodně byl starší než já. Působil ale vcelku energicky a příjemně.

„Ano, to jsem já." Vypadal potěšeně. Možná mě hledal déle. Potom mi došlo, jak hloupá to byla myšlenka.

„Mohu se vás zeptat na několik otázek?" trochu mě překvapil. Zamračil jsem se na něj. „Jsem od policie." Vyvalil jsem oči ještě víc.

„Provedl jsem něco?" nebyl jsem si úplně jistý. No, andílek jsem nebyl, ale nečekal bych, že na mě přijdou tak rychle.

„Ne, jen se chceme na něco zeptat." Usmál se mile. Ukázal mi průkaz, že je opravdu od státní policie. Pokrčil jsem rameny a vydal se za ním. Pravdou bylo, že policejní stanice nebyla daleko. Podíval jsem se na slunce, které pomalu zapadalo za obzor. Slíbil jsem Mie, že přijdu brzo. Tak dnes to asi nevyjde. Povzdechl jsem si a sledoval toho muže přede mnou. Mohl být asi o dvacet let starší. Takže asi padesát. Už trochu šedivěl. A když říkám trochu, myslím hodně.

„Můžu se zeptat, proč se mnou chcete mluvit?" doběhnul jsem toho muže a srovnal s ním krok. Natož, že mohl mít skoro padesát, šel opravdu rychle. Ne, že by byl nějak extra starý, ale byl starší než já.

„Jistě. Znal jste někoho jménem Maxmilian Clarkson?" zrovna jsme se o něm dnes bavili. Přikývl jsem hlavou.

„Nemůžu říct, že znal. Viděl jsem ho jako jeden z posledních. Tehdy jsem ho operoval já." Vybavila se mi ta strašná vzpomínka. Měl jsem po noční směně a asi kolem tří hodin odpoledne zavolali, že mě potřebují. Byl jsem trochu nevrlý, ale hned jsem nasedl do auta a vyjel. Maxmilian byl ředitelem snad největší společnosti v celé zemi. A mohl jsem s klidným svědomím říct, že odváděl dobrou práci. Pořádal mnoho seminářů, dny otevřených dveří i různé zábavné programy pro děti. Ale hlavně pod jeho rukama vzkvétala medicína. Což bylo dobře pro mě.

„Tehdy jste ho viděl poprvé?" zvedl obočí. Ruce jsem si zastrčil do kapes. Byla zima, všude kolem závěje sněhu a já tu pobíhám bez čepice a rukavic. Zakroutil jsem nad tím hlavou.

„Viděl jsem ho poprvé na jednom ze setkání VILS. Víte, pracuji v nemocnici, kterou VILS zpravuje, je zdvořilé tam jít. Ale nikdy jsem s ním nemluvil." Muž přikyvoval. Najednou prudce zatočil doprava a ukázal na prosklené dveře vyzařující bledé světlo. Místnost za nimi byla bílá s vysokým pultem, za kterým seděla blondýnka v černé košili. Znak za ní naznačoval, že jsme došli do cíle, policejní stanice.

Doufám, že se vám první kapitolka líbí :-) Veselé prázdniny a hodně dárků :-)