Dlouhá hra beze jména

3.Kapitola

„Nemám ponětí o čem to mluvíte." ruce, které jsem měl položené na stole, jsem nyní dal do klína a začal různě proplétat palce. Přišla mi trochu povědomá. Z paměti vyskočila tvář a k ní i jméno. Cassidy Allison. Má něco s VILS. A pokud je tohle případ VILS, můžu očekávat jen problémy. Ke všemu nemám moc času.

„Nejsi úplně pitomý." Znělo to, jako kdyby mi to oznamovala. Vím i bez ní, že nejsem idiot. A jelikož nejsem ani sebevrah, budu tu sedět a vysírat ji.

„Tak a teď mi řekni, co tady děláš." Neodolal jsem. Táta mi říkal, že jsem drzý. Dnes se to více než hodilo.

„Sedím tady na židli a bavím se s vámi." Koutkem oka jsem viděl toho muže, jak zapisuje na papír.

„Jsi vtipálek." Zabručela bez úsměvu a zvedla obočí. „Co děláš v téhle zemi?" Takže jim jde opravdu o mě. Třeba mají jen trochu informací a já jsem v klidu.

„V téhle zemi žiji. Jsem jejím občanem a napomáhám k jejímu chodu." Bylo vidět, že takhle ženská nebyla moc trpělivá povaha. A to je smůla, když jsem opravdu vytrvalý.

„K jejímu chodu napomáhají všichni, co platí daně." Povzdechla si. „Ale já se ptám na to, proč jsi přišel sem. Zrovna ty. Zrovna on?" Z pod stolu vytáhla slohu s papíry a vyndala jednu z fotek. Čekal jsem bledý obličej vyfocené oběti na pitevně. Tohle však byla úplně normální fotka. Pokud normální považuji za fotku z nějakého úkrytu. Takže to mohl být klidně stalker. Člověka na fotce jsem znal. A znal ho opravdu dlouho. Poprvé jsem ho poznal v šesti letech.

Tehdy uběhl rok od bombardování města nepřátelskými raketami. Tenkrát spadla půlka města. Ta, kam mířili moji rodiče i kde bydlela moje babička. Už jsem nikoho neměl. Nechtěl jsem k nikomu cizímu. Utekl jsem pryč a přidal se k partě stejně osiřelých dětí. Byli jsme kamarádi, vlastně spíše rodina. Ti starší vařili, sháněli jídlo, my mladší se snažili získat nějaké peníze nebo si jen hráli v našem malém úkrytu, což byl jeden z polorozbořených domů na konci města. Já patřil mezi ty malé. Byl jsem tehdy opravdu rychlí a nedělalo mi problém utéct před kde kým.

V parku jsem viděl světlovlasého muže. Byl spíše blonďatý než šedivý. Skoro celý obličej měl zakrytý šálou. Tehdy byla opravdu velká zima. Seděl na lavičce, v rukách tablet a něco dělal. Připlížil jsem se co nejtišeji k němu a sebral mu tašku. I já chtěl být užitečný a pomoct těm starším. Navíc on vypadal opravdu mimo. Brýle mohl mít až na sedmi dioptriích. Tehdy jsem to nevěděl, dnes vím, že má čtyři.

Rychle jsem se rozběhl pryč. Než se vzpamatoval, byl jsem za rohem a pádil pryč. Byl jsem opravdu nadšený. Nadšení však nevydrželo dlouho. Za dvě minuty se objevil přede mnou. Nevypadal naštvaně. Měl pořád nos skoro u obrazovky.

„Mám tě." Zabručel potichu, odlepil oči od přístroje a pomalým krokem šel ke mně. Jak kruci věděl, kde jsem?! Prolétlo mi hlavou a já se otočil a běžel pryč. Slyšel jsem povzdechnutí, ale rychlé kroky ne. Běžel jsem k naší schovce. Byl to bývalý sklad. Nebylo to nic extra. Prostě prázdná budova s velkými okny a špinavou podlahou. Už sem byl zákaz vstupu z důvodu demolice, ale dokud to stálo, byla to super schovka. Snažil jsem se za sebou zahladit stopy. A musím říct, že se mi to dařilo. Zalezl jsem do rohu, kde nefoukalo, protože od sněhu jsem měl mokré boty, které rozhodně nebyly navržené na zimní období a lehká větrovka mě neuchránila od vlezlé zimy.

V tašce nebylo nic zajímavého. Jen mobil, klíče s divným blikátkem a několik lehce zmuchlaných papírů. Neuměl jsem číst, takže znaky na papíře mi nic neříkaly ani mě nelákaly. Z přemýšlení o tom, co bude na oběd, protože mi zakručelo v břiše, mě vytrhly kroky. Ten chlápek byl opravdu vytrvalý. Pořád držel ten zavšivenej tablet, pomalu nekoukal pod nohy a stejně mě našel. Spustil ruce podél těla a rozhlížel se kolem.

„Doufám, že tady nespíš." Řekl s obličejem pokřiveným úšklebkem. Zamračil jsem se na něj.

„Ne." Vyprskl jsem a pokusil se utéct. Tedy, myslel jsem na to a vymýšlel, jak a kudy zmizet. Bohužel, ten týpek mi snad viděl do hlavy.

„Nechci ti nic udělat, tak nemusíš utíkat." Jednu ruku si položil na objemnou šálu, kterou jsem mu opravdu záviděl. Zmáčknul ji tak, abych mu viděl do obličeje. Nebyl starý. Vlastně byl vcelku mladý muž. Nemohl jsem dobře odhadnout kolik mohl mít. Taky jsem za brýlemi viděl ledově modré oči. Byla to děsivá kombinace. Skoro bílé vlasy a takové oči. Ale vypadal mile. Usmíval se a oči nevyzrazovaly opak. Stejně jsem se ho trochu bál a nevěřil mu. „Našel jsem tě díky klíčům." zasmál se a ukázal na tašku. Viděl jsem to blikátko, které nyní, místo modrého světla, svítilo červeně. Plácnul jsem se do čela. Mohlo mě to napadnout. „Nic si z toho nedělej, dopálili na to i jiní." Zasmál se a začal si sundávat šálu. Podal mi ji s milým úsměvem. „Když mi vrátíš tašku, dám ti tuhle šálu." Vykouzlilo mi to úsměv na rtech. Natáhl jsem k němu tašku a vzal si šálu. Celý jsem se do ní zabalil. Byla to úplně ta nejteplejší šála, kterou jsem kdy měl.

Proč jsem mu věřil? Tvářil se mile a já mu asi chtěl věřit, že je opravdu milý.

Omlouvám se za případné chyby :-) pokud budete mít otázku, klidně se obraťte na mě