Dlouhá hra beze jména

6. Kapitola

„Díky, že jsi tu zůstal." Promluvila Cassidy, která vcházela do místnosti. 

„Kde je moje kafe?" zeptal jsem se překvapeně. Rozčílení se zase vrátilo. Jsem opravdu dobrý.

„Já na něj zapomněla. Hned ho přinesu." Usmála se mile. Řekla právě, že ho opravdu přinese? Nebyl jsem si tím jistý. Možná už jsem začínal bláznit. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Vytáhl jsem ho z kapsy. Na displeji byla fotka mé milované Mii. Ani jsem se nezeptal, zda to můžu vzít a hned přidělával telefon k uchu.

„Ahoj Mio." Usmál jsem se, i když to nemohla vidět. Ptala se mě, kde jsem. „Víš, trochu jsem se zdržel. Netuším, kdy přijdu. Ale až to budu vědět, tak ti napíšu, ju?" No tak dobře, odpověděla Mia. Zněla trochu zklamaně a možná i ustaraně. Skutečně jsem netušil, jak dlouho se mě ještě budou vyptávat. Teoreticky mají právo mě tu přes noc zadržet. Ale to je jen den.

Dveře otevřela Cassidy s dalším hrnkem kávy. Nečekal jsem, že to opravdu udělá. Teď vymyslet, co do toho dala. V horším případě do toho plivla.

„Dobrou chuť." Popřála a posadila se zpět. Čuchnul jsem k tomu. Pokud mě chtějí otrávit, nic ze mě nedostanou. Pokud mě chtějí zdrogovat, udělali by to klidně jinak. A ten plivanec... no fůj!

„Díky." Podezřívavě jsem zvedl hrnek a napil se. Takhle dobrý kafe jsem dlouho neměl.

„Tiene. Kolik jazyků umíš?" zvedl jsem obočí. Hrnek mi hřál ruce a místnost provoněl kávou. Ani můj kávovar neumí takovou kávu.

„Pět. Počítám s tím, že to všechno víte." Přikývla. Jak jsem si myslel. Jen netuším, kdo jim dal takové informace. Ani internet by to neměl vědět. Samozřejmě jako zaměstnance jsem veden v evidenci, mám různé účty, pojištění a takové, ale jazyky by neměly být volně přístupné.

„Rok narození a rodné číslo taky." Měl jsem chuť se na místě odprásknout.

„Kdo vám dal takové informace?" Cassidy pokrčila rameny, ale věděla to moc dobře. Musel jim někdo donášet. Takže mě hlídali už déle. Záleží na tom, jak dlouho.

„Jsi velmi sledovaný člověk. Dlouho jsme tě i odposlouchávali. Přiznej se. Urychlíš to." Začal jsem se smát.

Seděl jsem na té stejné lavičce, na které jsem ho potkal. Měli jsme se zde setkat. Dal mi týden na rozmyšlenou. Měl jsem si promyslet nabídku od Iena o mojí nové budoucnosti. Jednal jsem vůči kamarádům, kteří se o mě starali, sobecky, ale takhle jsem určitě mohl pomoci mnoha lidem. Už tehdy jsem to chtěl.

„Koukám, že sis vybral." Promluvil milý hlas. Ien se posadil vedle mě. „Jsi si jistý, že to takhle chceš?" zeptal se ještě pro jistotu. Přikývl jsem.

„Ale dodržíš slib." Promluvil jsem ještě. Zvedl obočí.

„Jaký slib?" nechápal. Očividně si ho nepamatoval. Není divu. Asi to nemyslel vážně. Posmutněl jsem.

„Pokud budeš opravdu dobrý, najdu ti rodinu, domov a možná i sestřičku nebo bratříčka." Zopakoval jsem jeho slova, která mi slíbil přesně na tomto místě. Usmál se ještě víc.

„Slibuji." Natáhl ke mně ruku, kterou jsem chytil a on s ní potřásl. Měl hrozně velkou ruku. Chvíli poté mlčel. Koukal se na všechny kolemjdoucí. Cítil jsem se skvěle. Byl jsem zvědavý, co mě čeká. „Víš co?" promluvil najednou. „Pojďme domů."

Doufám, že se vám to líbilo :-)