Dlouhá hra beze jména

8. Kapitola

 

S náručí plnou obvazů jsem běžel k dalšímu z okupované vesničky. Jediný důvod, proč tam vojáci šli byla studna. A samozřejmě i rukojmí. Spojenci je museli nechat jít bez dalších mrtvých. Ale napáchali nelidské věci.

Byly to šílené podmínky. A šílená nálada. Ve vzduchu byly slyšet steny zraněných. Hlavně popálených, protože vojáci, když odcházeli, podpálili několik domů. Samozřejmě několik zranili. Mnoho z nich zastřelili.

Úplně u vchodu zdravotního stanu, kde jsem spolu s Henrym a dalšími lékaři ošetřoval zraněné, na pravé straně ležel kluk podobně stejně starý jako jsem byl já. Popálil si ruku, spálil část obličeje a samozřejmě hrudník.

„Ničeho se neboj, všechno bude v pořádku." Uklidňoval jsem ho. Otevřel oči. Vyděsil jsem se jich. Viděl jsem všechno, co se tam dělo. Ty hrůzy, kterých se vojáci dopouštěli.

„Nebude." Jemně pohnul rukou směrem k břichu. Začal jsem panikařit. Rozhodně měl něco vraženého v břiše. Začal jsem makat jako fretka. Nekrvácel moc, takže jsem ho mohl zachránit. Tedy...myslel jsem si to.

„Je to ironické, že?" promluvil potichu ten kluk. Zvedl jsem oči od krvavých obvazů a nechápavě na něj koukal.

„Co myslíš?" vrátil jsem se k práci. Zalapal po dechu a zakašlal. Neznělo to hezky.

„Tohle všechno. Kolik ti je let? Čtrnáct? Tady jsou už takhle mladí. A pro co? Pro mír?" na chvíli jsem se zastavil.

„Nehýbej se, ubližuješ si." Přemýšlel jsem nad jeho slovy. Měl pravdu.

„Tiene, co se stalo?" zeptal se Henry starostlivě. Probral mě. Prudce jsem se otočil i s krvavými rukavicemi. Nevědomky jsem si utřel čelo.

„Má něco v břiše. Musí se to vyoperovat." Henry přikývl. Otočil se, že odejde, ale zase se vrátil. Taky jsem se podíval. Dvě minuty jsem na něj jen zíral. Nemohl jsem se pohnout.

„To se stává. Dělal jsi cos mohl." Promluvil potichu a konečně odešel. Trhl jsem sebou a běžel za dalším.

„Maxmilianovi jsi nepomohl. Zemřel. Tvýma rukama. Netrápí tě to?" zatnul jsem pěsti. Trápilo mě mnoho věcí. Ale smrt tohohle sadisty rozhodně ne. Navenek se tvářil jako milý člověk se strašně smutným osudem. Ve skutečnosti to byl krutý a zákeřný parchant. Nařídil vyvíjet nové nervové plyny, lepší zbraně, s tím, co plánoval, by se vodíková bomba mohla jít zahrabat. Copak šlo někoho takového nechat žít?

„Jistě že trápí. Ale bylo zhola nemožné ho zachránit." Jeho tělo bylo v zuboženém stavu. Slyšel jsem, že měl zemřít už dávno. Selhávaly mu všechny orgány už od dvanácti. Taková tečka na závěr byl lék vyvinutý s jeho manželkou Noemi. Právě to ho zabilo.

„Pročpak?" naklonila hlavu na stranu. Očividně ji to osobně zajímalo, pochybuji, že to má něco společného s mým doznáním.

„Tajemství." Řekl jsem pohotově. Jelikož to byl můj pacient, jsem povinen mlčet. I přesto, že je mrtvý. Protočila oči a vstala. Frank vzhlédl od papírů a vstal také.

Zanechali mě v místnosti samotného.

Jakmile ten shon skončil, šel jsem s Henrym do stanu. Bydleli jsme ve velkém stanu s třemi místnostmi. Henry byl k smrti unavený. Není divu. Byl chirurg a k tomu ošetřoval další vážná zranění. Já ošetřil asi čtyři. Další dva zemřeli. Z celé vesnice nepřežila ani polovina. Zhroutil jsem se do spacáku. Ležel jsem obličejem k zemi a přemýšlel nad tím vším.

„Tiene, netrap se tím. Někdy se můžeš snažit jak chceš a stejně se to nepovede." Věděl jsem to. Učil mě to, ale doopravdy to je úplně jiné.

„Mohl jsem udělat víc. Já vím, že ano." Rychle jsem vstal a odešel. Chtěl jsem na vzduch. Byli jsme v táboře, který byl bezpečný, takže mě tu nechal procházet. Vydal jsem se do koupelen. Zarazil jsem se u zrcadel. Leknul jsem se. Na čele jsem měl krvavou šmouhu. Krev nebyla moje. Byla toho kluka, který zemřel kvůli aroganci několika mocných lidí, kteří si z pohodlí kanceláře pouští záznamy z vojenských přehlídek. Zlost ve mně vřela víc než kdy jindy. Zatnul jsem pěsti a praštil vší silou do stěny. Odřel jsem si klouby, ale ani tahle bolest neodplavila vztek, který jsem cítil.

„Takhle to nenechám." Ve sprše jsem se opláchnul. Odtékající voda byla převážně hnědá od prachu. Nikdy bych si nepomyslel, kam se dostanu. Když jsem byl malý, s kamarády jsme si hráli na vojáky. Stříleli po sobě, házeli granáty a odstřelovali každého, koho jsme potkali. Tehdy to znělo tak krásně. Válka. Jen pět písmen. Tehdy jsem ještě žádnou nezažil. Vypukla až před třemi lety. Dnes to všechno vidím. Vidím pravý význam těch pěti písmen. Válka je jen hra, kterou se bojí pojmenovat hrou. Taky by se mohla stát populární a najednou by ji hrál každý. Jako šachy. Vždyť je to jen nějaká figurka. Vždyť je to jen nějaký voják!

Už se blížíme ke konci!  (posední úpravy)