Dlouhá hra beze jména

9. Kapitola

 Cassidy se zase vrátila. Po ní vešel Frank a nechali otevřené dveře. Asi měl ještě někdo přijít.

„Už mě to opravdu nebaví. Tiene Greavesne, jsi obviněn ze špionáže a vraždy ředitele VILS, Maxmiliana Clarksona." Otevřel jsem pusu a pobouřeně se postavil.

„Co je to za blbost? Já jsem nikdy nic takového neudělal! Proč bych ho měl zabíjet? Jaký máte vůbec důkazy?!" odpovědí mi byly dva příchozí. Nestačil jsem se divit.

„Denisi?" byl to můj kolega z práce, se kterým jsem se asi před hodinou loučil. Mluvil jsem s ním o mnoha věcech. A nenechával jsem si svůj názor pro sebe. Chyba číslo jedna.

„Ahoj Desítko." Tvářil se tak povýšeně. Vůbec jsem tomu nerozuměl. On mě udal? On?!

„Desítko?" nechápal Frank. Denis přikývl.

„Jeho jméno znamená Deset." Zářivě se usmál, ale rozhodně to nemyslel vážně. Viděl jsem mu na očích, jak moc si přeje abych natáhl bačkory. Ale největším zklamáním byla Mia. Podíval jsem se na ni. Tvářila se smutně, koukala do země a vyhýbala se mému pohledu.

„Mio?" proč? Proč kruci ona? Kdokoliv, jen ne ona!

„Promiň. Max byl manžel mé nejlepší kamarádky. Čekali dítě. Tys je prostě zabil, ani jsi nemrkl." Zadržovala slzy. Věděl jsem o tom. Tohle jediné mě mrzelo.

„Máš pravdu." Už nemělo cenu to tajit. Stejně to ví! „Zabil jsem oba. Noemi Clarkson nezemřela. Byla zabita na můj rozkaz." Zakryla si pusu, aby nevykřikla. Všichni v místnosti byli zticha. Podíval jsem se na svoji ruku. Táhla se přes ni dlouhá vybledlá jizva. Stalo se mi to v pěti letech. Hned, jakmile si mě Ian vzal k sobě mě odvedl do nemocnice, kde mi to pořádně vyčistili. Léčil jsem to velmi dlouho, ale nakonec úspěšně.

„Proč?" vysoukala ze sebe Mia. Ostatní jen tiše přihlíželi. Frank pořád zapisoval.

„Nic o mě nevíš. Jako dítě mi zemřeli oba rodiče a vlastně všichni příbuzní kvůli raketě vyslané z VILS, která dopadla na město. A víš proč? Tušíš vůbec proč tam dopadla?" zvýšil jsem hlas. Chytila si lokty. Zavrtěla hlavou, že neví. Bylo mi to jasný. Jak by mohla tušit? Donedávna jsem to nevěděl ani já. „Byla to nehoda! Vůbec na město nemířili. Mířili na vojenské letiště, které bylo padesát kilometrů od města! Zemřelo třicet tisíc lidí kvůli omylu! Tehdy se mě ujal jeden velmi milý pán. On mě zachránil. Zachránil mi život! Kvůli němu a těm třiceti tisícům jsem se stal lékařem. Poslali mě sem, abych zjistil co nejvíc o VILS. A jelikož jsem měl příležitost, využil jsem jí. Mohl jsem Maxmiliana zachránit. Dokázal bych to. Ale proč? Aby tam venku zařvalo dalších půl milionu lidí? Totiž, víš, jaký byl další cíl? Přes hlavní město." Zuřil jsem.

„Jsi úplně mimo!" křikla bezmocně. Velmi mě to rozesmálo.

„Já jsem mimo? Miláčku, já jsem tam byl! Byl jsem tam měsíc. Ošetřoval jsem jen civilisty. Lidi, kteří se vůbec do konfliktu nemíchali. Můj první pacient byl popálený na obličeji z hořícího domu, který zapálili cvičení vojáci té vaší zavšivené organizace. Zemřel. Bylo mu podle jeho rodičů šestnáct. Ani oni nepřežili do rána." Věděl jsem, že jsem celý rudy vzteky. „Tady si myslíte, že válka je sranda. Že když někoho střelíte do ramene, tak vypije super lektvar a jede dál. Když umře, zase se na základně zregeneruje, bere zbraň a jede zase od znovu? Co si kruci myslíte?! Válka není vyžehlená uniforma, naleštěná zbraň a popíjení chlastu po večerech. Jen idiot by si myslel tohle." Cassidy asi konečně nalezla řeč.

„Přestaň." Snažila se mě zarazit, ale na to bylo už trochu pozdě.

„Pravděpodobně budete těmi idioty. Válka je špína. Krev na každém kroku. Strach usnout. Oni bojují a umírají, abyste tady vy mohli řešit takovou pitomost, jako co bude zítra na oběd. Drží se života až do konce. Oni se vzdají svých snů o budoucnosti, abyste mohli žít ty svoje. I já se už vzdal jakékoliv budoucnosti. Je mi jasné, co uděláte. Ale já zabíjel za mír! Aby tahle hra skončila!"

Tak a je to tady. Procházím temnou uličkou ke dveřím. Žil jsem fakt hezky. Sice ne moc dlouho, ale stálo to za to. Jen je škoda, že jsem toho moc neudělal. Místo mě přijde další. Vždy to tak bude. Pavouk si vždy udělá novou síť.

„Tiene." Oslovil mě Frank. Opravdu by mě zajímalo, co chce. Byl sám. Nikdo za ním nešel. Pořád se ohlížel a mluvil vcelku potichu. „Je mi to líto. Nemůžu nic dělat, jen tohle." Ukázal mi několik papírů, které popsal během mého výslechu. Nechápal jsem to. „Pošlu to do zpráv, novin, objeví se to všude. Vůbec ne neboj, že zemřeš nadarmo. Ty jsi nás zachránil. Ty jsi zruinoval VILS." Poplácal mě po zádech. Nechápal jsem to. Kdo to je? Co chce? Proč to dělá?

„Co tím myslíš?" zarazil se a poté usmál.

„Ty to nevíš, ah tak." Poškrábal se na rameni. I přes to, že byl šedivý, šla poznat dost dobře jeho barva. Blonďák. Konečně jsem měl možnost si ho pořádně prohlédnout. Byl mi tak povědomý. Ty oči byly jako... Henryho. „Jsem bratr tvého adoptivního táty. Henry Brent je můj bratr. I když se jmenoval úplně jinak." On je jeho bratr. On je jeho příbuzný. On ho zná! Ví, jak se jmenuje. Nikdy jsem nezjistil jeho jméno. Chci ho znát! Alespoň chvíli.

„Jak se doopravdy jmenuje? Prosím." Usmál se ještě víc. Byl mu opravdu podobný. Sice o něco starší, ale stále podobný.

„Bral tě jako opravdového syna, proto tě pojmenoval Tien. Sám to jméno nosit už nemohl, tak ho předal tobě. Vždy o tobě mluvil. Miloval tě. Byl tak hrdý, když jste se vrátili ze sektoru osm." Těžce jsem polknul a usmál se.

„Díky." Přikývl a nechal mě jít dál.

Už je to tady. Stačí projít těmi dveřmi. Až se zavřou, zavřou se mi i dveře od života. Jsem s tím smířený. Něco jsem dokázal. Můžu se zase setkat s Henrym, který byl taktéž zabit na misi, ale kvůli chybě. Nedal si pozor. Potkám rodiče. Pět let mi rozhodně nestačilo, i když je má rodina spíše Henry.

Vešel jsem do místnosti, posadil se na křeslo a zavřel oči. Koho byl to napadlo? Nakonec umřu na křesle. Opravdu umřu! Ale to nevadí. Jak slíbil Frank, všichni se o tom dozví. O hrůzách, které VILS napáchalo. A dokázal jsem to já. Já!

Tohle ještě není konec. Ještě vás čekají dvě kapitolky.