Dlouhá hra beze jména

2. kapitola

Najednou prudce zatočil doprava a ukázal na prosklené dveře vyzařující bledé světlo. Místnost za nimi byla bílá s vysokým pultem, za kterým seděla blondýnka v černé košili. Znak za ní naznačoval, že jsme došli do cíle, policejní stanice.

Připadal jsem si opravdu divně. Dovedli mě do nějaké místnosti se stolem a třemi židlemi. Nečekal jsem dlouho, ale nervózní jsem byl více než před státnicemi. Oddechl jsem si až když přišel ten muž, který mě přivedl, spolu s velmi sympatickou mladou dívkou. Mohlo jí být maximálně dvacet. Oblečení sladila do červenočerné. Hnědé vlasy svázala do drdolu, který si pravděpodobně udělala, než vešla do místnosti, protože ji nevypadl ani vlásek.

Přišla blíž a natáhla ke mně ruku. Vstal jsem a potřásl si s ní. Usmívala se a vypadala opravdu nadšeně.

„Moc mě těší. Slyšela jsem toho o vás tolik!" muž za ní nepatrně zvedl obočí. Připadal jsem si opravdu trapně.

„Vážně? A co například?" zeptal jsem se nejistě. Mezitím si ten muž, který měl na černé košili se znakem policie visačku se jménem Frank. Ta dívka se podle všeho jmenovala Cassidy.

„Tak třeba to, že jste se nenarodil tady, ale v Zemi písku." Zachechtala se a posadila se na židli. Nasadila zákeřný úsměv, což mě opravdu vyděsilo.

„To je pravda, ale přišel jsem sem už dávno. Když mi bylo sedm. Utíkali jsme pryč z té proklaté země. Nemáte ponětí, jak těžké to tam bylo." Sklopil jsem hlavu. Ty vzpomínky mě pronásledovaly celý život. Ležel jsem v posteli a usínal. Tehdy jsem bylo pravdu malý. Máma s tátou odešli ven, protože slavili výročí svatby. Každou chvíli měla přijít babička a pohlídat mě, dokud se naši nevrátí. Jenže ve chvíli, kdy jsem už zavíral oči a ucítil ospalost nad městem něco prosvištělo. Vzápětí vzduch prořízl ohlušující zvuk výbuchu. Všechno v pokoji se otřáslo jako při zemětřesení a já se schoval pod peřinu. Jenže zmatené a bolestné výkřiky se prodraly i pod přikrývku na mé hlavě. V ten moment jsem to moc nechápal, netušil jsem, co se stalo. Strach mi ovládl mysl a já jsem dokázal jen ležet v posteli a vzlykat.

„Není to zločin, imigrovat." Zasmál se. „Jenže vy máte, jak jsem slyšela, jednu velmi užitečnou schopnost." Bradu si podepřela dlaní.

„Ano. Stal jsem se jedním z, řekněme, pokusných králíku VILS. Ulehčilo mi to práci." Usmál jsem se. Ruce jsem svíral v pěsti nervozitou. Nemám to moc rád, když se mě pořád na něco ptají.

„Čtu tady, že jste byl považován za génia už v desíti." Četla dál potichu.

„To není pravda. Měl jsem tak dobré výsledky jen díky mé paměti. Ale jinak to moc výhod nemá. Pamatujete si úplně všechno. Naprosto všechno do detailů. I slova té nejotravnější písničky na světě. A to je teprve peklo." Zdál se mi tu opravdu hustý vzduch. A v tu chvíli mi naskočila písnička z reklamy. Myslel jsem, že si dám facku. A to jsem si ji už dlouho nezpíval. Broukání melodie na sebe nenechalo dlouho čekat.

Cassidy zvedla oči od tabletu.

„Vy máte manželku, je to tak?" přikývl jsem. Určitě bude naštvaná, protože tohle nevypadá na deseti minutový výslech. „Mia Greaves. Co myslíte, že teď dělá?" ta ženská je opravdu děsivá.

„Je doma a nadává, že už nejsem doma. Myslel jsem, že to bude něco ohledně Maxmiliana Clarksona. Vše, co jsem věděl, jsem vám řekl. Mohu už jít?" nikdo se ani nehnul.

„Nám vůbec nejde o Maxmiliana Clarksona. Jde nám o vás!" V očích jí zajiskřilo. Cítil jsem se opravdu divně. Jako kdyby mi někdo udělal díru do hlavy a mohl si v ní cokoliv číst.

Tak snad se vám to líbilo :-)