Cesta mého života

5.

Škola proběhla vcelku rychle. Hodiny se střídaly bez toho, abych to jakkoliv vnímala. Dnešek je jeden z těch dnů, kdy si vyčítám, že jsem to nezvládla. Že jsem se pořezala. Řežu se čtyři roky. Ale snažím se přestat, jenže mi to zatím nejde dle mých představ.

Když jsem byla ve čtvrté třídě, poprvé jsem se pokusila o sebevraždu, rodiče se rozváděli, hádali se, ponižovali atd. Byla jsem dítě. Dítě, co spadlo do něčeho, co nemělo. V páté třídě jsem se znovu pokoušela o sebevraždu, ve škole mi šikanovali a pak od osmé třídy jsem se začala řezat. Nevěděla jsem, co jiného dělat. Byla jsem už tak zoufalá. A pak, v deváté třídě, jsem se naposledy pokusila o sebevraždu. Předávkovala jsem se prášky a přála si, abych doopravdy umřela. Jenže se to nestalo a já se ráno probudila. Od té doby jsem si řekla, že to nemá cenu, že nemá cenu se již pokoušet zabíjet.

,,Kde jsi zase byla?!" vylítla máma, když jsem přišla večer domů. Jo je pravda, že jsem končila už ve dvě a ted je šest hodin.
,,Na brigádě," odpověděla jsem jí a hodila nákup do kuchyně. Dvakrát v týdnu chodím doučovat, většinou tak na dvě hodiny a mám z toho 150 na hodinu. Poté občas nějaká ta jednorázovka.
,,Koukej tu uklidit ten bordel a udělej mi kafe," vrátila se do obýváku, kde si sedla k notebooku a otevřela si další flašku vína. K tomu si zapálila cigaretu. Na chodbě jsem se opřela o zed a otřela si slzy. Kdy tohle skončí?! Byla jsem zoufalá, opravdu zoufalá z mého života.
,,Kde mám to kafe??!" zakřičela na mě z obýváku.
,,V prdeli," řekla jsem si polohlasem a udělala jí nějaký hnus připomínající kafe a zalezla do pokoje......