Cesta mého života

7.

"Kathrin," volala mě máma z obýváku, když jsem ráno šla do školy. Noha mi po včerejšku pálila.
"Co?" zavolala jsem na ní zpátky.
"Pojd mi ještě ubalit cigarety," v klidu mi řekla, jak kdybych už ted neměla málo času. Opět jsem se zula a šla do obýváku. Hned mi do nosu udeřil silný zápach cigaret, nevětrané místnosti a plesniviny. Podívala jsem se ba moji matku. Kdysy byla vcelku hezká a ted? Kůži má zašedivelou od kouření, zažloutlé zlámané a oprýskané nehty. Má na sobě špinavé oblečení a všude kolem ní je tabák a popel. Sedí na modré sedačce v botech a v ruce drží poslední cigaretu. Na stole leží několik hrnečků od kafe a staré jídlo. V rohu místnosti má u skřín hromady špinavého prádla a papírů. Naplní mě jak znechucení, tak i zklamání. Je to moje matka, já vím a opravdu jsem se již tolikrát snažila jí tu uklízet a udržovat to tu čisté, ale zjistila jsem, že to nemá cenu.

Rychle jsem vzala tác s tabákem a dutinkami a šla s tím do kuchyně, kde jsem jí ubalila cigarety a pak odešla.

Věděla jsem, že už stejně jdu pozdě a tak jsem si sedla do parku tak deset minut od školy, dozadu k takové staré rozpadlé budově. Je to teb typ místa, kam nás učitelé upozornují, at tam nechodíme. Kdysy to byl pěkný barák, ale asi před 50 ti lety tady nějaký chlapík zabil celou rodinu a to i dvě děti, jedno miminko a kluka, kterému byly tři roky. Barák byl daný na prodej. První, co si barák koupili, po necelém měsíci utekly. Někteří tvrdí, že z toho domu jsou slyšet vyděšené výkřiky a dětský pláč. Od té doby už ten barák jen chátrá.

Vytáhla jsem si z tašky krabičku cigaret a jedno si strčila mezi rty. S klepoucí se rukou jsem si zapálila. Byla jsem opřená o strom, sluchátka v uších a přemýšlela. Nade mnou a nad mým životem. Silně jsem zavřela oči. Nebudu brečet, řekla jsem si. Dýchala jsem čerstvý vzduch, když v tom mi někdo chytil kolem pasu a strhl mě do zadu. Vykřikla jsem a prudce se otočila a moje srdce se málem zastavilo ......