Cesta mého života

8.

"Co chceš?" zmateně jsem se na něj dívala. Stál tu přede mnou, živý, z masa a kostí. On. Ten, co mi tak ublížil.

"Kathrin, uklidni se prosím," snažil si mě k sobě přitáhnout, ale já ho odstrčila. Chtěla jsem utéci, ale mé nohy zůstaly jak zkamenělé.
"Michale, jdi ode mě," roztřeseným hlasem jsem řekla, slzy mi začaly téct po tvářích a nemohla jsem tomu nijak zabránit. Po tom všem, co se stalo, ke mně přijde, jak kdyby se nic nedělo.

"Udělal jsem chybu a zaplatil jsem za to, dobře? Tak na to zapomenme," mluvil klidným a rozhodným hlasem.
"Zapomenout? Jak mám zapomenout na to, jak jsi mi ublížil? Jak jsi mi zradil? Po tom všem, co jsem ti tolik věřila?"
"Já vím, omlouvám se, ale vím, že jsi mi milovala, že mě miluješ, proč nezačneme od začátku?"

"Milovala. Milovala jsem tě, ale to už je minulost. Znali jsme se od mala, byl jsi jediný, koho jsem k sobě pustila a jediný, s kým sem vždy zůstala v kontaktu, i když jsme se přestěhovali. Nikdy bych od tebe nečekala, že mi uděláš to, co jsi udělal. Vážně, kdyby jsi počkal, dala bych ti všechno. Chtěla jsem jen počkat, aby mi bylo 15, ale ne, nemohl jsi počkat o půl roku déle. Musel jsi si to vzít násilím. Zničil jsi mě. Byla to jen další rána, další sirka přihozená do ohně."
"Mrzí mi to Kathrin, byl jsem ožralej a zfetovanej, jasný? Nechtěl jsem ti to udělat. Ani nevíš, co to se mnou udělalo, jak mě to zničilo!" začal na mě křičet.
"Jsi minulost," odpověděla jsem mu a otočila jsem se. Na tohle nemám. Uzemnila jsem ho, zamkla jsem ho ve své mysly na místa, kde o něm nevím a ted se všechna bolest, vzpomínky vrací.
"Kathrin," zavolal na mě, ale já jen šla dál.

Šla jsem dál ve snaze, utéci před tím vším, před bolestí a vzpomínkami. Nikdy bych si nemyslela, že mě v mém životě něco natolik zničí, ale právě v tuhle chvíli jsem necítila nic jiného, než bolest, která se zákeřně rojila v mém srdci z míst, které jsem již dávno nevěděla, že je mám. Kdysy velice dobře schovaná, pod zámkem zapečetěná bolest se vynořila a začala pomalu požírat mé tělo. Tak pomalu, že jsem mohla vnímat každý milimetr, který se pomalu rozpadá a z něčeho, co kdysy bylo srdce, pomalu nic nezůstává. Mé nohy mě táhly na jedno z mála pro mě přijatelných míst, čemuž se ale většina lidí jen zasměje. Udýchaně jsem se zastavila před budovou mé školy a vpadla do velkých dřevěných dveří. Vrátný se na mě podíval:

"Co tu děláte slečno?"

"Zaspala jsem," vypadlo ze mě a zmizela jsem v útrobách budovy.