Ninjago: Poslední Říše

Sedmnáctá říše

"Stejně je to blbej nápad."

"Nikdo se tě neprosil, abys šla se mnou."

Dvě čtrnáctileté dívky se nepozorovaně proplížily za keříky podél plotu a protáhli se dírou v pletivu těsně u země.

"Až na tohle přijdou..."

"Kušuj už konečně!"

Ta menší z nich, Seliel, se obratně propletla lesíkem na louku následovaná v závěsu svou o hodně skeptičtější spolubydlící Yan. Obě v tu chvíli litovaly, že se Yan nerozhodla zůstat uvnitř.

"Co tu vůbec hledáme?" chtěla vědět Yan.

"Spíš co tu hledám já," odbyla ji Seliel.

"Fajn! Co tu tedy hled�!"

"To není tvůj problém."

"Ale -"

"Nechceš se vrátit?!"

Yan zatnula zuby a ještě přidala do kroku, aby svou výstřední spolubydlící dohnala.

Výstřední bylo na Seliel možná ještě slabé slovo. Barvila si vlasy na ten nejkřiklavější odstín růžové s proužkem modré, měla jasně růžovou rtěnku a oči tak světle modré, až byly skoro bílé. Yan ji podezřívala, že nosí k tomu všemu parádění dokonce i barevné čočky. Rozhodně byla ten typ člověka, za kterým se na ulici otočíte a myslíte si: Co je to zase za blázna?!

Yan si to o Seliel myslela taky. Ne že by byla sama úplně normální, ale aspoň neměla vlasy jako žvýkačku. Její nenormálnost spočívala spíš v charakteru, protože narozdíl od Seliel na ní zvnějšku nebylo nic, co by jakkoli upoutalo vaši pozornost. Špinavě blond vlasy ve dvou copech, tmavě zelené oči, žádné výrazné rysy - prostě mistr splývání s davem. Kolikrát ji přehlédly i vychovatelky v děcáku a pak se smála, když ji hledaly po celém areálu, zatímco jim celou dobu stála přímo před očima.

Seliel doběhla doprostřed louky a na místě označeném trsem kopřiv párkrát hrábla do země. "Tady je to," oddechla si, když vylovila krabičku s několika rezervními balíčky žvýkaček. "Už jsem měla absťák."

"To jsme se sem táhly jenom pro tohle?" protáhla Yan obličej.

"Říkám ti to naposled. Nikdo tě sem nenutil! Co za mnou vůbec lezeš?" vyjela na ni Seliel.

"Jen se chci ujistit, že zase nemáš v plánu nějakou hloupost!" pustila se Yan do boje.

"Cože, já?! Kdy jsem prosím tě naposled provedla něco hloupýho?!"

"Včera. A rozhodně si nechci zopakovat mytí celýho patra."

"S tebou to přece nemělo nic společnýho!"

"No právě! Ale někdo tu smůlu, že jsi jeho spolubydla, mít musel!"

"Náhodou, ty taky nejsi svatoušek! Pořád jenom lžeš!"

"Nelžu!"

"Ale jo. I teď lžeš o tom, že nelžeš."

"Nazývám to raději úprava skutečnosti. A nemysli si, že to dělám bezdůvodně."

"Jo, fakt? A tím důvodem je...?"

"Dostávat nás z průšvihu! Nemůžeš říct, že by mi lhaní nešlo!"

"No jen počkej, až to na tebe prásknu!"

"To si zkusíš!"

"To si piš že jo, protože ty to děláš záměrně, ale já nikdy nevím, jak se mi povedlo někomu ublížit!"