Jak jsem poznala GEJMRA

4. Sobotní procházka

,,To už je 9 hodin?" promluvím sama k sobě jakmile otevřu oči. Nejraději bych si ještě zdřímla, ale práce nepočká. Obléknu se, vyčistím si zuby a jdu najít něco k snídani. Rohlík s máslem a hrnek kakaa si odnesu k mému pracovnímu stolu. Zakousnu se do rohlíku a vzpomínám na včerejší večer...

,,Eliško, Eliško... Už několik minut tu sedíš a myslíš jen na něj," pokárám sama sebe. Vypiji posledním lokem zbytek studeného kakaa a jdu umýt nádobí. Když se vrátím zpět je tři čtvrtě na deset. 

,,No nazdar. To mám co dělat, abych všechno stihla," pomyslím si a začnu opravovat písemné práce.

Když jsem nastoupila do práce učila jsem asi polovinu tříd co teď, protože to ještě pan Kořínek vyučoval. Od té doby se toho hodně změnilo. Kolega Kořínek odešel do důchodu a já dostala prakticky celý druhý stupeň na přírodopis a osmé třídy na chemii. Chtěla bych, aby mé hodiny všechny bavily, (a musím uznat, že se mi to už docela daří) proto všechna zkoušení i písemky oznamuji zhruba týden předem a snažím se čas od času vymyslet nějakou zajímavou a ne moc namáhavou hodinu. Třeba nějaký naučný film nebo dokument, hodící se k probíranému tématu nebo vycházku do přírody za různými přírodními úkazy nebo je dokonce vezmu do školní laboratoře k mikroskopům a preparačním soupravám, aby se na vlastní oči přesvědčili jak vypadají opravdové buňky či obyčejný list rostlinky nebo si vyzkoušeli nějaký pokus. Podle všeho vypadá, že si děti mé hodiny oblíbily a já mám své zaměstnání hrozně moc ráda. Také jednou týdně ve středu vedu přírodovědný kroužek, kde děláme spoustu zajímavých věcí, provádíme všelijaké pokusy, zkoumáme pod mikroskopy nebo zkoušíme poznávat živočichy a rostliny.
Myslím, že mám práci mých snů.

Veškeré písemky mám již opravené a dokonce jsem připravila prověřující otázky pro osmý ročník. Už mi chybí se jen podívat do učebnic, které články a texty budeme v hodinách probírat a budu mít na příští pondělí většinu látky připravenou, protože zápisy dětem vymýšlím až během hodiny.

Brzo bude poledne, tak si zbytek práce nechávám na později a jdu si něco uvařit. Připravím si nudle s mákem, mé celkem oblíbené jídlo. Po obědě musím umýt nádobí, pokud to neudělám hned, tak to tu zůstane ještě hodně dlouho. 

,,Nedá se svítit..." pomyslím si a pustím se do toho.

Spustím televizi a jako vždycky, když se chci na něco dívat, tak nic nedávají. Proto do televize připojím notebook a kliknu na GEJMRovo nejnovější video.

Po půl hodině počítač vypnu a vyrazím na procházku. Vezmu si telefon a sluchátka, zamknu byt a jdu směrem k mému oblíbenému místu. Pustím si písničky a zanedlouho se ocitám na kraji města, na začátku polní pěšiny. Vybíhám a utíkám pryč od města, pryč od rušných ulic a nákupních center. Po chvíli vbíhám na lesní cestu. Z plných plic se nadechnu krásného, čerstvého vzduchu, který v městě nenajdete a ani si ho nemůžete koupit, tento vzduch je k dostání pouze od samotné přírody.

Za nějakou dobu vybíhám z hustého jehličnatého lesa do listnatého, kde se již zbarvují listy do různých barev a cíl mé cesty se již blíží. Čeká mě už pouze vyběhnout na poslední kopec.

Konečně jsem tady na mém nejoblíbenějším místě na světě - doběhla jsem na vrcholek kopce, z kterého lze vidět celé široké okolí.  Na vršku kopce rostou čtyři stromy, jejich větve sahají až k obloze, tak jsou vysoké. Vylezu na větev buku, na který dopadají podzimní sluneční paprsky. Na jaře zde vykvétá krásné kvítí, které je v létě ještě krásnější. V zimě je výhled do okolí ještě kouzelnější, ale nejhezčí je právě na podzim. Kam se jen podíváte, jsou vidět krásně zabarvené stromy, pole, louky, lesy, několik vesnic a v dáli na obzoru lze rozeznat město. Všude zpívají ptáci, fouká vítr a několik listů poletuje vzduchem. Blankytně modrou oblohu zdobí oranžově zářící slunce. K snad ještě většímu blahu očí chybí jen západ slunce s růžovočervenými beránky na obloze. Je až k neuvěření, o co všechno přichází lidé, kteří se jenom honí za prací, penězi a obchody a ani na chvíli se nezastaví.

Ze zasněného pohledu na krásnou přírodu mne vytrhuje zvuk pronikající do ptačího zpěvu a šumění listů až úlekem nadskočím. 

,,Kdo mi může rušit tak krásnou chvíli?" pomyslím si a zprávu ignoruji.

Až po chvíli vytahuji telefon a zjišťuji, že už se tu kochám pohledem nejméně hodinu a půl. Dneska začíná mistrovství světa v ledním hokeji a jestli ho chci stihnout od začátku budu si muset pospíšit. Potom mou pozornost zaujme zpráva. Je od neznámého čísla. Kdo ji asi poslal?