Jak jsem poznala GEJMRA

13. Záhadný dopis

Ve čtvrtek odpoledne jsem přišla z práce domů a nejraději bych padla na spodní patro mé postele a spala. Práce ale nepočká, a tak jsem nucena sednou si ke stolu a pustit se do opravování písemné práce, týkající se dopočítávání chemických reakcí. Ztěžka dosednu na židli a protáhnu se. Pokud chci pracovat na desce stolu, musím si ji nejprve uklidit.

Pouštím se do přebírání všelijakých papírů, tužek, nějakých knih a spousty další věcí. Vůbec se mi do toho nechce, tak si usmyslím pro mírné povzbuzení pustit písničky, ale můj mobil je opět vybitý. Automaticky sahám do tašky pro nabíječku, jenže jako obvykle vytahuji celé klubko propletených kabelů. Pokouším se rozmotat spletené šňůry nabíječky a sluchátek, ale jde mi to velice pomalu. Nikdy nedokážu pochopit jak se můžou kabely samy od sebe takhle nesmyslně zamotat. Tato záležitost zůstává již dlouhou dobu nevyřešenou hádankou v mé hlavě. Po úporném snažení se mi nakonec podaří sluchátka dostat z pevného objetí nabíječky, kterou okamžitě zapojuji do zástrčky. Konečně si pouštím hudbu a pokračuji v prvotní myšlence vyhradit si na stole pracovní místo.

Už mám téměř celý stůl uklizen, stačí jen přebrat poslední pár papírů, mezi kterými nacházím nerozlepenou obálku s mou adresou.

,,Kde se to tu vzalo?“ tak zní první věta, která se zrodí v mé mysli, ale po chvilce si vzpomenu na mrzutou paní pošťačku s růžovým deštníkem. Odcházím do kuchyně pro příborový nůž a opatrně otevírám tajemnou zprávu. Mé oči spatří krasopis na zažloutlém papíře, napsaný zcela určitě rukou mého tatínka. V rychlosti přečtu celou zprávu, ve které se dozvídám spoustu zajímavých informací, mimo jiné mě rodiče zvou na Vánoce k nim a ptají se jak se mi daří. Nemůžu se dočkat až zase budeme všichni, i s mou sestrou, spolu. Bydlím sama pouze několik měsíců, od doby, kdy jsem ukončila vysokou školu, ale přesto mi má rodina už trošku chybí.

Vezmu tužku do ruky a popíši celý papír odpověďmi na nesčetné otázky, kladené na mou osobu, v před chvílí otevřeném dopise. V několika větách také rodiče ujišťuji, že o vánočních prázdninách mile ráda dorazím. List přeložím, zasunu do obálky, zalepím a slibuji sama sobě, že ho zítra vezmu na poštu.

Konečně se dostávám k opravování písemných prací. S potěšením zjišťuji, že se téměř všem žákům dařilo velice dobře, a tak jde práce rychle od ruky.

,,Skvěle jsem je to naučila,“ brouknu a zasměji se, jakmile na poslední papír napíšu červenou jedničku společně s mým podpisem.

Chystám se ke spánku a ještě si, tak jako snad každý den, píšu s GEJMŘíkem, ale nakonec mu popřeji dobrou noc a ještě než si jdu lehnout do postele, pouštím nějaké písničky na youtube. Do oka mi padne GEJMRovo nové video, a tak spánek odkládám o dalších dvacet pět minut. Po shlédnutí videa kliknu na tlačítko like, protože hra Vykrm prase, která byla představena v tomto videu, i výkon GEJMRa, Jirky Krále, Marwexe a ostatních hráčů, si palec směřující vzhůru určitě zaslouží. Totéž si očividně myslí i dvanáct tisíc lidí, kteří stiskli toto tlačítko již přede mnou. Náhle si všimnu, že množství odběratelů tohoto kanálu stále stoupá, před týdnem GEJMRa odebíralo sedm set osmdesát osm tisíc lidí, a dnes je to už přesně sedm set devadesát jedna tisíc dvě stě čtyřicet pět diváků. Jak nepředstavitelné množství lidí... Zapřemýšlím se nad čísly, týkajícími se tohoto účtu a zamotá se mi hlava. Přece jenom bych s GEJMRem chtěla oslavit překročení osmi set tisíc odběratelů, ale nenapadá mě jak a nakonec s touto nedokončenou myšlenkou usnu.

Další den v práci neustále myslím o tom, jak překvapit GEJMRa. Jakmile skončí vyučování, které jsem navzdory mým myšlenkám, odbíhajícím stále mimo téma, absolvovala docela obstojně, mířím nejkratší cestou k poště. Poté co odešlu dopis, se vracím po dlouhém dni domů.

GEJMR mi napsal, jestli bych s ním nechtěla jít na nějaké to páteční pitíčko, ale jeho žádost jsem co nejzdvořileji zamítla, na dnešní podvečer mám naplánovanou procházku na náš kopeček, kde chci pořádně promyslet jak mu vlastně popřeji. Myslím, že do jednoho nebo dvou týdnů těch osm set tisíc překročí a přinejmenším zhruba sedm dní není moc dlouhá doba, obzvlášť pro mne ne.

Vydávám se tedy na cestu s úmyslem provětrat si hlavu a možná přijít na nějaký zajímavý nápad. Po několika chvílích opouštím město a jdu po polní cestě, tady se mi bude přemýšlet rozhodně lépe, z plných plic se nadechnu čerstvého vzduchu a rozběhnu se vstříc překrásné přírodě. Všechny starosti opouští mou mysl, vítr fouká a hnědé listy poletují všude okolo mě, vlasy nezůstávají pozadu a vlají ze strany na stranu. Sluneční paprsky dopadají na má záda a příjemně mě zahřívají.

Doběhla jsem až na vrcholek kopce a usadila se na mé obvyklé místo. Rozhlížím se po okolí a sleduji rudý kotouč pomalu zapadající za obzor. Přemýšlím nad nějakým zajímavým překvapením pro GEJMRa. Napadá mne obraz, koupila bych plátno a namalovala něco v podobném stylu jako je obrázek v mém pokoji. To, ale za týden nemám šanci stihnout, možná za tří týdny nejdříve. Tak akorát do Vánoc. To je nápad, dám mu obrázek pod stromeček. Ale otázkou zůstává blahopřání k osmi set tisícům odběratelům, asi ho pozvu do pitíčkárny a zahrajeme si i kulečník...

Setmělo se a z mých myšlenek mě vytrhuje tiché prasknutí větvičky a v dáli spatřím stín neznámé osoby. Kdo to může být?