THE LIFE WAYS (Cz/Sk)

part 1.

„Dámy a pánové. Usaďte se prosím na svá místa. Naše letadlo za malou chvilku vzlétne.“

„Ladies and gentlemens….“

 Poměrně mladá paní se postavila ke konci uličky a vyhlásila pokyny v několika jazycích. Usedla jsem společně s ostatními do své sedačky a rozhlédla se kolem sebe. Dokázala jsem to.

„Poprvé v letadle?“ promluvil celkem pohledný muž vedle mě.

„Ano“ odpověděla jsem stručně.

„A vy?“ dodala jsem po chvíli.

„Cestuji často. Má práce vyžaduje hodně cestování. Tohle je můj 62 let.“ Usmál se.

Úsměv jsem mu oplatila a otočila se k oknu. Letadlo stálo stále na zemi a to mě znervózňovalo. Začala jsem prsty netrpělivě klepat o sedačku. Mé tělo bylo každou minutou více ztuhlé a mé srdce bilo čím dál rychleji.  Měla jsme strach. Strach z toho, že mě najdou a budou se mě snažit zastavit. Stále jsem cítila, že možná dělám tu největší chybu ve svém životě, ale touha po něčem novém mě přesvědčovala o opaku. Chtěla jsem to udělat a musela jsem. Musela jsem nějak zachránit svůj život. Nikdy jsem nebyla věřící, ale v duchu jsem prosila. Sama jsem netušila koho, jen jsem prosila aby vše dopadlo dobře a nebyl to podraz.

 „Let číslo 98 je připraven k odletu. Přejeme vám příjemný  a pohodový let.“

 Zhluboka jsem se nadechla a potom vydechla veškerý obsah vzduchu ze svých plic. Jakmile letadlo vzlétlo ucítila jsem nepatrnou úlevu od toho strachu. Stála jsem se, ale bála co bude až doletím do Londýna.

Seděla jsem na lavičce nedaleko města. Bylo sobotní odpoledne a za dobu co jsem tam tak seděla kolem mě prošlo jen několik málo lidí. Dívala jsem se zahleděně na holubi, kteří kolem mě poletovali a hledali na chodníku něco k snědku. Přesto, že to pro mě byli jen ptáci kteří jsou zbytečně přemnožení jednu věc jsem jim záviděla. Mohli létat. Kdykoliv je nějaké místo nebavilo mohli se jen tak zvednou a odletět jinam. V mé kapsa od bundy začal vyhrávat mobil. Sáhla jsem pro něj a podívala se na display. Znechuceně jsem zmáčkla zelené tlačítko a přiložila telefon k uchu.

„V kolik jako přijdeš domu?“ ozvalo se z druhé strany na místo pozdravu.

Byla naštvaná, poznala jsem to už jen z jejího hlasu. Nenáviděla když jsem byla venku bez ní.

„Za chvíli mami.“

„Tak fajn.“zavěsila.

To bylo rychlý; pomyslela jsem si. S našpulenými rty jsem vydechla. Naposled jsem se podívala kolem sebe a pomyslela si jak pěknou hodinu o samotě jsem měla. Milovala jsem chvíle kdy jsem mohla jít někam sama. Mohla jsem lépe nad věcmi přemýšlet.

Venku sice byla zima a já ji moc dobře vnímala, přesněji mé tělo které reagovalo husinou, ale přesto bylo fajn být chvilku z domu. Zvedla jsem se a natáhla mrazivý vzduch do svých plic a vydala se domu.

 „Vše v pořádku slečno?“ ze vzpomínání mě vytrhla letuška.

„A- ano“ vykoktala jsem ze sebe.

„Mohu vám nabídne něco k pití či jídlu?“ mile se usmála.

„Mohla bych vás poprosit o latte?“

„Jistě.“ Kývla a odešla.

Usmála jsem se na pána vedle mě a znovu odvrátila svůj pohled k oknu.