part 7.

172 9 0

od VJJustmith

od VJJustmith

Setkávala jsem se s Johnem a dávali jsme postupně všechny věci do pořádku. Mohla jsem si vymyslet nové jméno.

„Co třeba Jessica?“ navrhl mi John.

„Ne. Chtěla bych změnit jen to příjmení. Nezvykla bych si kdyby mi říkali jinak, ale už to mám. Alex Justmith.“

Zařídil mi novou občanku a pas, prakticky mi sehnal novou identitu. Zajistil mi abych měla v Anglii střední na kterou půjdu, prostě vše.

Postupem času jsem se začínala loučit se svým životě v Česku. Měla jsem ve skříni tašku kam jsem postupně dávala všechny své věci, které si chci vzít sebou. Nesměla jsem si vzít hodně věcí aby si toho doma nevšimli bylo by jim to divné. Do své tašky jsem přibalila svůj notýsek, který mi rok sloužil jako deníček. V něm byli všechny mé pocity, myšlenky a má tajemství. Měla jsem v tašce spoustu takových maličkostí co pro mě hodně znamenali. Měla jsem v té tašce i nový mobil, který jsem si koupila díky penězům od Johna. Přibalila jsem i nějaké rodinné fotky. Nechtěla jsem na sobě dávat něco znát, ale čím více se můj odjezd blížil tím více jsem chtěla trávit čas doma s rodinou. Nevěděla jsem kdy přesně mi John zavolá, a tak jsem neměla ani nejmenší tušení který společný oběd je poslední. Ve škole jsem měla kamarády na kterých mi záleželo, ale věděla jsem, že i když odjedu nebudu ta, co jim bude nějak moc chybět.

Jednoho dne zhruba do týdne od poslední schůzky s Johnem jsme se opět sešli. Byla to naše poslední schůzka a tím přišel i čas odjet. Bylo to ve čtvrtek. Dal mi kreditu s účtem v Anglii, tedy se zbytky mých peněz a taky letenku na sobotní let.

„Hodně štěstí a ať se ti daří v novém životě, hlavně na sebe dávej pozor ať se neprozradíš, říkal jsem ti, že nikdy není stoprocentní jistota, že tě nenajdou.“

V pátek ráno jsem šla tradičně do školy. Pro každého to byl obyčejný pátek a všichni se těšili na víkend, ovšem pro mě to byl poslední pátek na škole. Poslední pátek v Česku se starým životem. Odseděla jsem si 5 hodin, které utekly nezvykle rychle. Snažila jsem si každou přestávku a i hodinu užít si jak jen to šlo. Musela jsem uznat, že mi někteří z nich chybět budou. Jakmile jsem přišla domu dělala jsem to co tradičně, prostě jsem nesměla dát nic najevo.

Když přišel večer, seděla jsem v pokoji a měla puštěné písničky. Byla jsem zabalená v dece a rozhlížela se kolem sebe. Táta byl jako vždy ve své ložnici a máma a ségra v obývacím pokoji. Vzpomínala jsem na všechen ten čas strávený s nimi. Byly to vzpomínky jak dobré tak špatné, já si ovšem od té chvíle chtěla pamatovat jen ty dobré. Nechtěla jsem odcházet ve špatném. Nebylo správné je takhle opustit, ale myslím, že já nikdy to téhle rodiny nezapadala. Věděla jsem, že je to bude bolet a mě také, ale dělala jsem to nejlepší pro sebe a věděla, že i tahle rána se zahojí. Milovala jsem je jako rodinu a věděla jsem, že vždycky budu i přes to špatné.

Když v noci všichni spali musela jsem ještě udělat nějaké věci. První byla, že jsem deaktivovala svůj účet na facebooku abych nebyla k nalezení ani tam. Další věc byla, že jsem vzala do ruky tužku a papír a sepsala dopis. Seděla jsem nad ním nějakou dobu, nevěděla jsem co přesně napsat. Nemohla jsem se rozepsat, protože můj dopis musel být stručný a jasný.

Ráno jsem vstala brzy. Nachystala jsem se v koupelně na odjezd a oblíkla se. Vzala jsem si na sebe nové věci, které jsem měla schované ve skříni. Čas dostat se do Prahy na letiště a usednou do letedla mi dávalo to, že si doma myslela, že brzy ráno jedu ke kamarádce a vrátím se až večer. Ustlala jsem naposled svou postel a vyndala tašku ze skříně. Přehodila jsem ji přes rameno a vyndala z ní dopis, který jsem sepsala v noci. Musela jsem ho dát někam na méně viditelné místo a přece jen někam kde ho snadno najdou. Dala jsem ho pod matraci a přiložila k němu obálku, věděli, že jsem si tam vždy dávala věci a tak jsem doufala, že až budou hledat něco jak by přišli kam jsem utekla podívají se tam jako první.

Odemkla jsem, ale klíče položila na botník. Ty klíče už mi nepatřili jelikož jsem z toho domova odcházela. Zabouchla jsem dveře a vydala se po schodech ven. Vyšla jsem před barák a bylo brzo ráno a vzduch byl ještě chladný, ale jarní sluníčko už trochu vylézalo. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vydala se na cestu na autobus do Prahy na letiště. Když jsem vystoupila v Praze čekala mě ještě další věc a to posední, která mě spojovala se starým životem. Vyndala jsem svůj samsung z kapsy a odendala zadní kryt. Vytáhla jsem z něj sim kartu, kterou jsem následně zlomila a zahodila do trávy. Vrátila jsem zadní kryt na mobil. Šla jsem na letiště a cestou dala mobil prvnímu dítěti co jsem uviděla. Vytáhla jsem svůj iphone a zapal ho.

„Děkuji Vám za vše co jste pro mě udělali. Vím, že mít dceru a sestru jako jsem já někdy nemuselo být zrovna snadné, ale přesto jste to semnou nevzdali. Nikdy jsem nebyli perfektní rodina a nejspíš ani nebudeme. Ničili mě naše hádky a to, že pro mě nebylo takové pochopení jaké bych si přála. Věřím v to, že jsem pro sebe a i pro vás udělala dobrou věc. Nebudeme si lhát, ale já tady nikdy nebyla šťastná. Není to jen vámi, bylo to vším kolem mě. Nechci aby jste vyváděli a dělali zbytečně nějaký povyk. Věřte mi, já se budu mít nejlíp jak jen budu moct a je mi trochu líto, že to bude bez vás, nikdy jsem mezi vás, ale nepatřila stoprocentně. Měli jsme trochu potíže s penězi a nikdy nebyli ti boháči a přesto nám nic nechybělo, jako dárek na rozloučenou chci ale abyste přijeli peníze v obálce, které máte ode mě aby i vy jste mohli začít žít lepší život. Není to moc, ale myslím, že milion a půl by mohl pro nový začátek stačit.

Pamatujte si, že jsem vás měla ráda a vždy vás budu mít v srdci, ovšem si také pamatujte, že pokud někoho nemůžete najít je to proto, že nechce být vyhledán. Nesnažte se mě hledat, protože já nechci být nalezena.

S láskou Alex, Sbohem.“