THE LIFE WAYS (Cz/Sk)

part 8.

Konečně přišel okamžik na který jsem takovou dobu čekala. Stála jsem na letišti v Anglii se svou taškou a jedním kufrem, kde jsem měla koupené nové věci na sebe. Nadšeně jsem se rozhlížela kolem sebe a nemohla uvěřit tomu, že jsem opravdu tam, že jsem to opravdu dokázala. Přestože jsem si tento pocit chtěla co nejvíce vychutnat, jedna věc mi dělala starost a sice ochranka a policie na letišti. Byla jen otázka času než rodiče přišli na to, že jsem pryč a rozhodně informovali policii. John mě varoval a říkal mi, že se první měsíc mám snažit na sebe co nejméně upozorňovat. Aby nevznikly nějaké problémy a moje radost nebyla zbytečná, raději jsem se rychlým krokem vydala pryč z letiště. Čekala mě ještě nejspíš 2 hodinová cesta autobusem abych dorazila do Holmes Chapel. Uchopila jsem kufr do ruky a vydala se směrem ven z letiště, přímo na autobusovou zastávku, která byla hned naproti vchodu letiště. Vyndala jsem svůj papír od Johna kam mi napsal čím mám jet. Cítila jsem se divně a měla jsem trochu strach, že nastoupím do jiného autobusu, přece jen jsem nikdy nebyla zvyklá takhle sama cestovat. Když přijel autobus raději jsem se zeptala řidiče zda jsem správně, posadila jsem se k oknu a nemohla se dočkat až poznám novou rodinu.

 S hlavou opřenou o sklo autobusového okna jsem nad vším opět začala přemýšlet. Lhala bych kdyby mi hlavou neprojížděly myšlenky toho, jak je to teď doma v Čechách, jestli mě vůbec hledají a jak se mají. Přestože jsem se rozhodla dobrovolně od nich odjet, pořád byli rodina. Vzpomněla jsem si na všechny ty pěkné chvíle co jsme společně prožili. 
Být pryč, ale bylo osvobozující. Vzduch byl svým způsobem jiný a já se konečně mohla svobodně nadechnout. Konečně jsem se cítila volná a cítila jsem, že konečně můžu být taková jaká doopravdy jsem. Věděla jsem, že bylo špatné si tohle říkat, ale já předtím prakticky nežila. Dýchala jsem to sice ano, ale má duše každým dnem čím dál více upadala. Netvrdila jsem, že jsem se měla špatně to rozhodně ne, ale cítila jsem se neustále sama. Mohlo kolem mě být lidí kolik chtělo, já se cítila osamoceně. Nemohla jsem říct, že by rodiče byli špatní, jenže prostě i když jsem byla jejich, přesto jsem byla cizí. Nechápali mě a skoro nic o mě nevěděli. Měli svojí představu o dokonalé dceře, ale to jsem já nikdy nebyla. Nikdy mě nepochopili a myslím, že se ani nesnažili moc mě chápat. Možná mysleli všechny věci dobře, ale nic se nemá přehánět. Byla jsem a jsem jen dítě. Sice jsem často tvrdila opak a chtěla dokazovat svojí dospělost různými věcmi a byla jsem natolik rozumná, že by se to o mě dalo říci, odlišovala jsem se často do svých vrstevníků tím, že jsem dokázala nad věcmi rozumně přemýšlet a nedělat zbytečně hlouposti, ale přes tyhle všechny věci jsem  jen dítě. Dítě, které chce taky trochu pochopení, pozornosti a lásky. Myslím, že lidem může být kolik chce a neustále budou mít tyhle potřeby.
Všechno to přemýšlení a hlubší dumání nad mou teď už minulostí spustilo několik málo slz z mých očí. Rukama jsem si rychle oči i tváře otřela a řekla si, že do té chvíle jakmile vystoupím z autobusu už nebudu přemýšlet nad tím co bylo, ale budu se především soustředit na to co bude. Čekal mě nový začátek, který jsem takovou dobu chtěla a budovala. Nesměla jsem dovolit aby to bylo stejné, měla jsem druhou šanci na život a já ji musela využít jak jen se dalo. Třetí šance už se nedávají.
Zbytek cesty jsem se soustředila jen na dívaní se z okna, na všechny ty krásy Londýna kolem mě. Bylo tolik věcí, co jsem chtěla vyzkoušet a prožít. Nadšeně jsem se dívala na to krásné město, doslova jsem prožívala zrovna svůj sen.

 Vystoupila jsem na zastávce a rozhlídla se kolem sebe. Nebylo kolem mě moc lidí, protože Holmes Chapel je vlastně taková vesnice ne moc daleko k lidem, ale ani moc blízko a to se líbilo. Čekala jsem až autobus odjede a na druhé straně už viděla svojí novou rodinu. Stál tam pár, který byl na fotkách a drželi se za ruce. Oba měli na tvářích obrovský úsměv a šli ke mně. Hned mě pozdravili a oba se mi představili, místo podání ruky mě objali. Bylo na nich vidět, že jsou za mě opravdu rádi.

 „A poslední místnost je tvůj pokoj.“ Řekla mi Lisa a otevřela dveře.
Vešla jsem do obrovského pokoje s velkou postelí, šatníkem a dalšími věcmi. Vypadal už jen na první pohled strašně útulně.
„Greg ti sem už odnesl kufr tak si můžeš vybalit, ale mysleli jsme, že by jsme si všichni zašli do místní restaurace na oběd a pak ti zašli koupit nějaké věci ještě na sebe. Doufám, že ti nevadí mít pokoj až v druhém patře, ale chtěli jsme abys měla nějaké soukromí.“ Nepřestával se smát, myslím, že ona byla nadšenější víc než já.
„Ne to je v pohodě, moc vám za všechno děkuju.“
„No nechám tě tu a za hodinu půjdeme na ten oběd, tedy pokud si nechceš lehnout, protože jseš určitě unavená z cesty.“
„Ne v pořádku, půjdu moc ráda jen se osprchuji a převléknu.“ Usmála jsem se.

 Lisa odešla a já si pořádně prošla celý pokoj. Byl vážně a neuvěřitelně pěkný a útulný. Abych se mohla připravit na společný oběd začala jsem hned po prohlídce vybalovat své věci. Bylo jich málo, ale přesto nějaké byli. Jako poslední jsem vytáhla z tašky svůj deník. Podívala jsem se na něj a strčila ho pod matraci postele. Měla jsem u pokoje i vlastní koupelnu, takže jsem tam hned šla a těšila se na pořádnou sprchu.