Uncle Harry [PROBÍHÁ KOREKCE] ✔️

Něco se stalo

Už je to dlouhé dva týdny, co si Harry a Louis nenapsali ani slovo v esemesce a ani se spolu nebavily. S oběma to šlo velmi z kopce. Louis chodil jako bez duše. Vždycky jen zavezl svého syna do školky, jel do práce, kde ani nevěděl co dělá, pak jel pro svého syna a společně s ním domů. Tam nechal Freddieho samotného a šel do ložnice brečet. Mnohokrát se stalo, že po chvíli za ním jeho syn přišel a lehl si vedle něj. On byl strašně rád, že má někoho takového, ale pořád nechápe, jak všechno může vědět. Jak se jeho otec cítí a co se vlastně všechno děje. S Harrym to nebylo o nic lepší, akorát on každý den probrečel Niallovi na rameni. Litoval se, že tohle vše nechal zajít, až tak daleko. Kdyby tenkrát nesouhlasil, bylo by dnes všechno jinak. Třeba by měl krásného, nezadaného přítele s kterým by byl šťastný. Bohužel to se už nedozví, protože kývl na tu největší blbost v jeho životě. Na to, že bude Louisovi dělat kurvu.

Jednoho dne fňukání svého otce už nesnesl jeho syn a tak se rozhodl zavolat Harrymu. Proto vzal tátův mobil, což bylo trochu náročné vzhledem k tomu, jak vysoký je Freddie a jak stůl na kterém mobil leží, vytočil stejdovo číslo a dal si telefon k uchu držíc ho svými malými nemotornými ručičkami.

„Strejdo musíš okamžitě přijet. Stalo se něco hrozného." zakřičel ihned jak to Harry vzal.

„Co se stalo? Něco s tatínkem nebo maminkou?"

„Prostě sem musíš rychle přijet."

„Dobře do pěti minut jsem tam." ihned jak se hovor ukončil, Harry neváhal vzal si z věšáku bundu, z botníku boty, pak klíče a mobil a valil rychle do auta mířící směr Louisův dům. Ještě, že na silnici nebyl led jinak by byl v příkopě, jak jel rychle. Bál se o ně. O Freddieho, Brianu, ale především nejvíce o Louise. Co když se mu stalo něco vážného a bude potřebovat do nemocnice? Po čtyř minutové cestě, konečně zastavil před určeným domem. Vyběhl z auta a zběsile začal klepat na dveře a zvonit. Dveře mi otevřel Freddie.

„Copak se stalo? Kde je tatínek?"

„Nahoře v ložnici." řekl svým smutným hlasem. Harry neváhal a rychlostí blesku se rozběhl do ložnice, otevřel dveře a na posteli uviděl brečícího Louise.

„Harry co tady děláš?" po té co to dořekl se zabouchli dveře ložnice a uslyšeli, jak je někdo zamkl. Jejich zrak ihned vedl ke dveřím. Posléze se k nim Harry přiblížil a opatrně pohnul klikou směrem dolů snažíc se otevřít dveře. Bohužel to nešlo. Někdo je zamkl. No někdo....přesně věděli kdo.

„On nás tady zamkl?" zeptal se vyděšeně ten na posteli.

„Ano asi to tak bude." smutně pustil kliku ze svých rukou pomalu se otáčejíc k Louisovi.

„Tak to je fakt super. Asi ho zabiju." řekl naštvaně a otočil se zpět k oknu přehazujíc přes sebe deku, aby Harry nemohl vidět jeho uplakané zarudlé oči.

„Louis co se děje?" sedl si na postel, kde ležel Louis a položil svoji ruku na jeho záda.

„Od té doby, co si se mnou přišel Niall popovídat mám v hlavě zmatek. Vůbec nevím co se životem. Nedokážu bez tebe žít, ale taky nevím co k tobě cítím." mumlá do peřiny.

„Musíš mě chápat."

„Já tě chápu, ale nechápu sebe. Co se to se mnou děje?"

„Možná si jen nechceš připustit to co opravdu cítíš."

„Můžeš mi odpustit?" vymaní se z peřiny a pohléhne Harrymu do očí."

„Dej mi čas." odpoví a už na nic nečeká a spojí jejich rty. Tak dlouho byl bez nich, že už nadále to nemohl vydržet i s vědomím, že je jen milenec.

Tak co na to říkáte?

Jinak přeji všem Šťastný Nový rok :) doufám, že jste si silvestr užili a moc se nezřídili :D

Moc děkuji za ohlasy na tuhle povídku :) jste skvělí :)