Black&White

Akt 1

Alex = tučné písmo
Angel = kurzíva

Přede mnou se otevřel portál. Vletěl jsem do něj šílenou rychlostí ve snaze chytit se toho zrádného anděla, který zradil náš klub. Vyzradil tajné informace a já dostal za úkol ho zničit a zničit jeho existenci.
Akorát jsem ho měl na dosah, když na mě někdo zezadu zaútočil. musel jsem použít svoji sílu. Sice jsem zabil druhého útočníka, ale původní cíl mi utekl. "No to zase bude." povzdechl jsem si. Věděl jsem, že mě můj šéf donutí ho najít za každou cenu. A s tím, že se průchod uzavřel, budu muset trčet tady na Zemi a hledat ho.
Pro tu noc jsem toho měl až nad hlavu. Posadil jsem se na nejnižší patro železných trámů Eiffelovi věže a pomalu si vychutnával východ slunce.
Ano. Je to nádherný pohled. Ale pro mě to bylo jako za trest.
To ráno se mi totiž nečekaně začal měnit život.
Při tom nádherném východu toho protivného slunce na mě něco dopadlo. Nějaké malé stvoření. Nechtěně mi skončilo v náručí.
Udiveně jsem na ni hleděl. Byla tak malá a vypadala nevině. Ale to asi ti Nebeští bývají, že?
Její tělo bylo tak lehoučké, jako by neneslo žádnou tíhu tohoto prokletého světa.
Držel jsem ji a nevěděl, co s ní. Když pomalu otevřela oči a podívala se do těch mých.
Měla je jako dva modré diamanty a v odlesku slunce jako by zářily.

Poprvé ve svém životě jsem dostala práci na Zemi a už to šlo od desíti k pěti. Nejprve mi zmizí chráněnec, a když ho konečně najdu je na jednotce intenzivní péče a já mám průšvih jak mraky.
Nemluvě o tom, že teď letím pozdě na schůzku se svým bratrem na střeše jednoho pařížského domu a zapomněla jsem kterého. Dneska vážně nemám svůj den…
Celou moc jsem tak strávila v letu a hledala ten správný dům. Ani jsem si pomalu nevšimla, že měsíc předal své místo slunci, které se pomalu prokusovalo tmou a ozařovalo město pode mnou.
Paříž. Zahalená v červáncích jako milenka ve studu hned po ránu. A všemu tomu dominovala Eiffelova věž, k níž jsem se pomalu blížila.
No prostě nádhera.
V tom jsem ztratila rovnováhu a začala se totiž přímo dolů, do kovové konstrukce, jenže mi teď připadala jako to nejnemožnější místo k přistání. Ale moje křídla byla tak unavená, že jsem jimi zvládla sotva mávnout a popoletět pár metrů.
Se zděšením a slabým výkřikem jsem zavřela oči a čekala na tvrdý dopad, který ovšem nepřišel. Místo tomu jsem uvízla nebo silné paže, jenž mě obratně zachytily ve vzduchu.
Pomalu jsem zvědavě otevřela oči a spatřila temnou krásu nočního nebe zachycenou ve dvou kamíncích, které dotyčný zřejmě používal ke koukání a udivený výraz v bledé tváři lemované delšími prameny tmavých vlasů.
Okamžitě jsem zrudla a pokusila se vymanit z jeho náruče, což byl špatný nápad, protože pod námi zbýval ještě pořádný kus na pevnou zem.

----------------------------------------------------------------------------------------------

(Takže, s AlexOokami, mým nii-chanem~, jsme se rozhodli napsat společný příběh, tak upřímně doufám, že se vám bude líbit. Vydávání nebude zrovna rychlé, ale tak to u takových příběhů bývá. No, názor je na vás, drazí čtenáři.)