Black&White

Akt 6

Alex = tučné písmo
Angel = kurzíva

Vítězně jsem se usmál „Zmizni, než tě Markus najde a zotročí si tě. Nebo pokud na tebe přijde tvůj bratr, tak na tom budeš ještě hůř. Co by na to řekl, kdyby tě viděl podruhé s takovým ohavou, jako jsem já.“ Složil jsem křídla a nechal slunce, aby ji lehce oslepilo. Její výraz naštvanosti smíšený se studem a nejistotou mě lákal ji zneužít i jinak. Asi jak řekl Markus. Udělat si z ní takové zakázané zvířátko.
Ovšem pak jsem si ji prohlédl. Její drobné tělíčko skrývalo neuvěřitelnou sílu. Její čistota byla díky mě lehce poskvrněna, ale to nic neměnilo na tom, že ona je z Nebes. Z místa, odkud jsem byl vyhnán za svoji slabost a byl jsem odsouzen bloudit v temnotách.
Poodešel jsem k lesu a zavolal na ni „Pokud opravdu nechceš skončit zle, tak jdi pryč, malá. A už se ke mně nevracej. Nebo budeš ještě více poskvrněná…“ sklonil jsem pohled do země a tiše dodal „…Mnou.“ Pak jsem se skryl ve stínech mohutných stromů. Byl jsem si jist, že on se tu objeví. Dříve či později. A já ho konečně dostanu.

“Já nejsem malá!! A o mě si starosti vážně dělat nemusíš!!!” zakřičela jsem mu do zad, ale už jsem se neobtěžovala za ním jít, ať si klidně umře. Mě je to jedno.
S otočkou na patě jsem vzlétla a použila jeden z triků andělů; neviditelnost. Mám zase zpoždění, ale s tím už nic nenadělám… stejně jsem si na schůzku s bratrem vzpomněla až teď, tak mu nebudu ani moc lhát. Řeknu mu pravdu, jen si pár detailů nechám pro sebe. Nemusí vědět všechno a navíc pochybuji, že bych něco takového kdy dostala říct.
Následujících pár dní byl poměrně klid. Nenarazila jsem na žádného démona ani padlého a už vůbec ne na něj. Za což jsem byla ráda, ale stále mi v hlavě vězel ten polibek a já se té vzpomínky nemohla zbavit. Proč to vůbec udělal?
S povzdechem jsem si sedla do školní lavice a připravila se na první hodinu českého jazyka. Ano, chodím do školy. To protože jsem dostala svého vlastního chráněnce, přesněji šestnáctiletou dívku jménem Laura a tak s ní chodím na gymnázium, kde se vážně nudím. Ještě jsem s ní ani nenavázala poradny kontakt…
Zazvonilo a jako hodinky do třídy vešla učitelka Neumannová, která je zároveň i naší třídní a hněv po ní vešel i někdo, koho jsem znala...

Konečně zmizela. Mohl jsem si v klidu sednout pod jeden kmen. A měl jsem pravdu. Asi deset minut po tom, co mrně zmizelo, se tam ukázal Markus. Nemusel jsem se schovávat. Bylo mi jasné, že mě i tak najde. Postavil se kousek ode mě ,,Tak ty ses spřátelil s tím mazlíčkem? A dokonce tě chtěl zachránit.“ Zákeřně se pousmál. Postavil se přímo přede mě a chytil mě pod krk. Proč se mu nebráním? Asi protože nemám tu sílu se bránit? Ne. Protože jsem si díky tomu mrněti uvědomil svoji minulost a Markus byl ten, díky komu jsem dokázal přežít. On mě vychoval v tom podlém, temném světě, kde přežije pouze ten nejsilnější.
I když… ten nejvyšší dal rozkaz zabít zrádce. Neměl jsem na výběr. Buď to budu já, nebo mrně. A nějak sem nechtěl tu malou ohrozit. Dokázala ve mně opět probudit to světlo, o kterém jsem si myslel, že už vyhaslo.
Pohlédl jsem Markusovi do očí, sundal si plášť a prudce jsem ho křídlem pořezal přes obličej. Pěkně jsem trefil jedno oko. Musel se stáhnout. Já se nadechl „Sorry, brácho. Ale neměl jsi nás zradit.“ Přecedil jsem skrze zuby a má křídla nabraly na síle i objemu. Markus se ocitl v temnotě mé síly. On se však usmál „Nezapomeň, kdo tě učil, ty sračko.“ A vystřelil po mě temnou hmotu, která mě odmrštila skrze několik stromů.
Markus zmizel a já cítil, že jsem to opět podělal. Tentokrát zjevně bude po mně.
Už se mi stmívalo před očima, když přede mě někdo stoupl. Bílý anděl. Povrchně se usmál „Jak mohla moje malá sestřička zachránit takového ubožáka.“ Otevřel jsem oči a uviděl Michaela. Nejvyššího archanděla. Stěží jsem hnul brvou „Tak mě dodělej, ty bělásku. Ať už to mám za sebou.“ On se ke mně posadil „Ne. Mám pro tebe lepší trest.“ A v tom mě uzdravil. Udiveně jsem na něj hleděl, když mi řekl „Padl jsi Alexi, ale to neznamená, že jsi neustále ten zlý.“ Vstal ze země a dodal „Budeš se starat o Angel. Toho malého grigoriho do doby, než opadne ta hrozba s tím tvým kamarádem.“
Naštvaně jsem se srovnal a odflusnul si. Musel jsem přijmout. Zachránil mi život.
Pár dní na to jsem se musel spokojit s lidskou formou a začít chodit do školy. A přímo do třídy Angel. Té malé dívenky, která na mě nevěřícně hleděla, když jsem vcházel do oné místnosti s třídní učitelkou. Ty její oči mě vždy uhranou.

Měla jsem co dělat, abych se udržela na židli a nevyskočila z ní jakoby mi hořel zadek. Ten padlý, Alex, byl novým studentem v mojí a Lauřiné třídě a jediné volné místo bylo bohužel za mnou. Jen doufám, že nebude i na jiných předmětech sedět rovnou za mými zády.
Představil se, učitelka ho usadila za mě a začala dlouhá dvojhodinovka bez přestávky, plná nudných výkladů a opakování. Ale já se nemohla pořádně soustředit. Ne, když jsem cítila jeho oči přišpendlené na mě. Snad celé vyučování zíral jen na moji maličkost místo na tabuli nebo učitelku a stejně vždy věděl přesně, co odpovědět, když se ho najdou zeptala. Jakoby bylo domluveni a ona mu pokládala jen otázky, na něž zná odpovědi.
Po skončení hodiny jsem se k němu rychle otočila a zpražila ho podezřívavým pohledem, zatímco on mi věnoval jen sladký úsměv.
“Co tu děláš, Alexi?” obořila jsem se na něj a přitom dala jasný důraz na jeho jméno. Postranním pohledem jsem si všimla starostlivého pohledu Laury, s kterou teď máme ekonomku a společný projekt.