Black&White

Akt 4

Alex = tučné písmo
Angel = kurzíva

Čekal jsem vše možné, ale že by mi chtěla poděkovat??? Jo přiznávám... Dostala mě. Nevěděl jsem, jak reagovat, když jsem se lehce pousmál "Neděkuj a raději se mi nějak odvděč, malá." Pak jsem se ohlédl a ucítil temnou auru. To musel být ten parchant, který mi utekl. Nikdo jiný by se neodvážil na místo činu po tak krátké době.
Pozornost jsem vrátil malému stvoření před sebou. Sklonil jsem svůj obličej až k tomu jejímu. Byl jsem od ní snad necelý centimetr. Celá strnula. Pak jsem jen řekl "Jak je možné, že taková holčina dělá tak těžkou práci i když neumí lítat." a s úsměvem jsem se narovnal. Nevím, co čekala, ale docela byla mimo. Nakonec jsem se k ní otočil zády "Zmizni ode mě a už se ke mně nepřibližuj. Mohla by ses dostat do nebezpečí, malá. A já tě už zachraňovat nebudu." pomalu jsem chtěl odejít, jenomže mi něco zkazilo plány.

Měla jsem mu poděkovat a prostě zmizet, to jsem měla udělat. Co jsem asi tak čekala od padlého, že mi řekne; To je v pořádku a potom půjdeme na kafe? Bože, jak naivní jen mohu být.
Ale nejvíce mě dopálily narážky na moji výšku, dětský vzhled a neschopnost létat. Vážně nemám ráda, když někdo pochybuje o mém létání, a co víc, když někdo pochybuje o tom, že si dokáží poradit i sama.
“Já nepotřebují tvoji ochranu! Jen jsem chtěla být férová a poděkovat ti za tamto.” bez rozmýšlení jsem ho chytla za rukáv, aby mi neutekl, “A navíc já umím létat dobře, jen jsem už… už byla unavená z celonočního letu.” hájila jsem se dál. Chvíli na mě zmateně hleděl, než se znovu otočil a jeho rysy ztvrdly. Zamumlal jakousi nadávku a až v té chvíli mi došlo, že tu nejsme sami.
V davů se k nám pomalu chůzí přibližoval jiný padlý. Lidé se mu vyhýbali jakoby měl snad mor, takže se pohodlně, líně dovlekl až k nám a zastavil asi na dva metry od toho druhého padlého, kterého jsem stále držela za rukáv.
“Dlouho jsme s neviděli.” pronesl výsměšně a pohledem svých rudých oči sklouzl na mě, “A jak vidím, tak sis pořídil zakázaného mazlíčka.”

Musím uznat, že to mrně má hodně odvahy. Dokázala si na mě otevřít ústa bez náznaku strachu. Ale co byl problém, že se tam ukázal jeden z mých kámošů. Ani se nepokoušel skrýt svoji auru a odstrašoval tím dav lidí, kteří se mu vyhýbali. Zanadával jsem tiše a přemýšlel, jak obhájit to mrně. On je totiž pravá ruka s mým šéfem.
Pomalu si to k nám dokráčel. Zastavil se přede mnou a měl narážky na to mrně za mnou. Setřást jsem její ruku, která mě uchopila za rukáv, a poodešel jsem od ní. ''Ona není můj mazlíček. Jen se mi připletla do cesty. Nechtěně jsem ji chytil, když byla pár centimetrů od smrti. A od té doby se jí nemůžu zbavit. To víš...  ti čistí, co se chtějí vnucovat omluvama."
On se zákeřné pousmál "Byla by z ní dobra služka. Proč ji nevyužít." podíval jsem se na malou. Její obličej zbledl a nevypadala zrovna soustředěně. Naskočil mi úsměv, ale rychle se vytratil "Ne, nechci mít problémy s těmi nahoře. Stačilo mi, že mě už jednou vyhodili. Nepotřebuji další setkání s některými od nich."
On se zakřenil "Jseš nějakej měkej, Alexi. Ale co už.  Když ji nechceš ty, tak co kdybych se o ni postaral já?" Zhnuseně jsem se mu podíval do očí, skryl malou za sebe a výhružně pronesl "Na ni nesáhneš ani prstem, Markusi. Jinak si tě podám k snídani." pokusil jsem se zvětšit svoji auru, abych ho aspoň trochu odradil od malé. Je mi jasné, že nyní bude v neustálém nebezpečí. Protože, když on něco chce, tak si to vezme bez ohledu na nebezpečí.
Malé jsem chtěl nějak naznačit aby se ztratila, ale jakýkoliv jiný pohyb by mu nahrál k útoku na mě. Byl jsem jedinou překážkou k tomu, aby si ji Markus vzal násilím a zotročil. Už jednou se mu to povedlo. A prošlo mu to. Jeho zákeřný pohled za moje záda jasně říkal, co má v plánu.

Otřásla jsem se hrůzou, když ten druhý padlý promluvil. Vypadal mnohem děsivěji, než ten co mě zachránil a koho nazval Alexem a navíc jsem z něj cítila něco hodně zkaženého.
Náhodou od Alexe byl o něco menší, ale zato robustnější postavy s rudými vlasy, které měl na jedné straně vyholené a dokonale svou nepřirozenou barvou ladily k jeho očím. Nemluvě o té hromadě náušnic v každém uchu a kroužku ve rtech. Jistě bude mít i tetování, které je teď schované pod tlustou černou mikinou. Myslím, že tahle si lidé představují gangstery. Opravdu zkažená existence.
“Na ni nesáhneš ani prstem, Markusi. Jinak si tě podám k snídani." řekl najednou Alex a stoupl si přede mě, což mě poněkud překvapilo. Nejdřív jsem myslela, že poslechne sova toho druhého, Markuse, a teď se snaží chránit moje drobné andělské já před tím druhým padlým jakoby byl můj druh. Trošku se mě to dotklo, a i když jsem cítila, že jsou oba silní a tak bych se měla raději klidit, tak jsem zůstala stát na místě. Bez jakéhokoli plánu a bez možnosti z toho vyváznout celá. Prostě jsem zatla pěsti a sebrala veškerou odvahu, co ve mě kdy byla.
“Tak hele, já nejsem žádná věc! A rozhodně se nehodlám stát ničí služkou!” máchla jsem ruku směrem k tomu Markusovi a donutila ho udělat krok zpět dík troše mého světla, které nemohl nikdo z kolemjdoucích zaznamenat a přesto mělo na padlé účinek.
“Tak kočička má drápky,” uchechtl se a roztáhl rty v šíleném šklebu. Znovu jsem se musela otřást, ale tentokrát znechucením. Už chápu proč mi sourozenci přímo nesnáší padlé, sama bych ho teď nejraději praštila, ale je zakázáno dělat rozruch v místech, kde se vyskytují lidé. Navíc by to byl můj první skutečný střet s padlým.